Možnosti proměny II

České výtvarné umění 1980 - 2000 ze sbírek Českého muzea výtvarných umění v Praze

7.5.2002 - 23.6.2002

Galerie Františka Drtikola v Příbrami

V loňském roce představilo České muzeum výtvarných umění v Praze příbramské veřejnosti v zatím předposledním dílu programového výstavního cyklu, který postupně odhaluje sbírkové bohatství muzejních depozitářů, první část z kolekce umění, která vznikla v období devadesátých let, tedy v době, kdy nové vedení muzea mohlo po dlouhých dvaceti letech opět navázat na úspěšnou sběratelskou tradici svých předchůdců ze šedesátých let. Na tuto první část, zasvěcenou umění od sedmdesátých let do současnosti, dílem geneticky spjatému s otevřenou érou šedesátých let, dílem s autentickou tvorbou období normalizace, navazuje část druhá, věnovaná umění druhé poloviny osmdesátých let a let devadesátých. Obě kolekce umění se od sebe výrazně liší svým sociálním a generačním kontextem. Obě mají samozřejmě i odlišnou uměleckou tvář. Zatímco ta první měla své kořeny v normalizační klauzuře, ta druhá již náleží do souvislostí nově se otevírající společnosti druhé poloviny osmdesátých let a let devadesátých. Byla-li ta první z velké části spjata s existenciálním, metaforickým "příběhem těla" a s vymezováním se vůči charakteru společnosti, otevírá ta druhá vstup do prostorů osvobozené fantazie, mýtu a bezbariérového světa období globalizace.

Kolem poloviny osmdesátých let nastal i v československé společnosti pod vlivem mezinárodních událostí výrazný pohyb směrem ke změně. Od roku 1985 začíná proces postupného, ale nezadržitelného vnitřního rozkladu režimu "reálného socialismu", který si do svého oficiálního konce v roce 1989 ponechával již jen umělou vnější tvář. Změnu atmosféry signalizoval mimo jiné zvýšený ruch na kulturní scéně. Nebývalá frekvence a návštěvnost výstav, stále ještě odkázaných do okrajových částí velkých měst či do regionů, obdobná zvýšené intenzitě dění v divadelním prostředí, předznamenávala celkové uvolnění a posléze i radikální proměnu společnosti. Navíc v této době razantně vstoupila do života nová umělecká generace, která začala v mnohém prorážet cestu i svým předchůdcům. Spolu s nástupem mladých se v této době začalo v českém prostředí - vzhledem ke světu poněkud opožděně - prosazovat hnutí postmoderny. Oba fenomény, vstup nové generace a zároveň i nového, radikálně odlišného výtvarného názoru, podepřeného liberalismem, přispěly k otevření naší klauzury směrem do světa i do budoucnosti. Nabídly naší scéně nový, hodnotově nezaujatý, pluralitní pohled na svět, v němž jako by ztratila na významu závažná existenciální témata předcházejícího období. Volné putování prostorem minulosti, které nabídla postmoderna, jako by zároveň předpovědělo osud dalšího společenského a politického vývoje. Československá společnost podnikla radikální cestu zpět svými dějinami. V roce 1989 a v první polovině let devadesátých demontovala následky osudových okamžiků československých dějin: roku 1968, roku 1948 a roku 1918. Zrušila vojenskou okupaci, zrušila vládu komunistů a zrušila česko-slovenskou státnost. Začala se zapojovat do liberálního světa konce tisíciletí. Česká výtvarná scéna reflektovala radikální proměnu výtvarného jazyka v evropském umění. Zapůsobila na ni inspirace expresí německé nové vlny, která se kolem poloviny osmdesátých let dotkla již předcházející generace, v níž tento vliv uvolnil dosud dřímající vůli k silnému, expresívnímu gestu. Neméně účinný však byl i vliv evropské transavantgardy, která podnikla cestu z jednorozměrné současnosti do neomezeného a svobodného světa minulosti, exotiky a mytologie. Transavantgarda, související s postmoderní liberální filosofií, která se programově vzdávala všech jediných možných receptů a řešení, uvolnila nebývalý prostor pro uměleckou imaginaci. Do českého umění vstoupil zcela jiný výtvarný jazyk, jiný způsob myšlení a jiná témata. Hlavními představiteli této proměny byli členové skupiny Tvrdohlaví, změna se však dotkla celé generace osmdesátých let /viz například skupinu Corpora/. Veřejnost byla okouzlena jejich svobodným počínáním s časem a s uměleckými odkazy a žánry. Tvrdohlaví a spolu s nimi i celá generace Pražské pětky otevřeli najednou obrovský, dosud netušený prostor pro tvoření a myšlení ve stísněném ovzduší skomírající normalizace. Jejich nová, romantická estetika se odvolávala mimo jiné k příkladu českého symbolismu, k řadě solitérních osobností počátku století a dvacátých let, včetně Tvrdošíjných. Odvolávala se k estetice "bezčasí a mýtu".

Do estetického kánonu historizujícího romantismu s akcentem na imaginativní složku umění zapadá několik klíčových děl muzejní sbírky. Tak například obrazy Jaroslava Róny (člen skupiny Tvrdolaví) pracující se symbolistními a kubistickými reminiscencemi (za autorův inspirativní zdroj lze nepochybně označit rovněž historizující pojetí obrazu u Bohumila Kubišty) nás uvádějí přímo do centra estetiky Tvrdohlavých. Romantismus dalšího z Tvrdohlavých, Františka Skály, spočívá v "kouzelnickém" zacházení s věcmi, které autor vyjímá z dosud netečné skutečnosti, aby je posléze "znovu stvořil" v převtělení do nové, imaginací ozvláštněné reality. S prvky historismů a s expresívním jazykem pracují i sochaři Michal Šarše (člen skupiny Corpora) a Ladislav Sorokáč, stejně jako malíř Roman Trabura. K historizujícím návratům patří i originální naivizující výraz malíře jemných ironických idyl Antonína Střížka. Jeho obraz Karel Hynek Mácha z roku 1990 nás nenechává na pochybách, že se nacházíme uprostřed světa romantismu. Do světa estetických návratů patří i obrazy Otto Plachta a Petra Kvíčaly. Ty první reprezentují jeden z podstatných trendů přelomu tisíciletí, jímž je programový exotismus, ty druhé další neméně důležitou tendenci na domácí půdu orientovaného foklorismu.

K postmodernímu proudu cest do minulosti se váže i diptych Vladimíra Kokolii, který nás prostřednictvím "kupkovských, biomorfních variací" uvádí do mentálních labyrintických prostorů. Kokoliovy obrazy zároveň otevírají vstup do spirituálněji zaměřené části kolekce. Patří sem monumentální obraz Nebeští ptáci od Josefa Žáčka, který využívá elementarizovaného symbolického tvaru. Spirituálním nábojem je nepochybně nadán i obraz Jana Merty, stejně jako tajemný, geometrizující objekt Milana Periče, který pracuje rovněž se světlem a zvukem. Opozitní tendenci vůči tomuto v zásadě introvertnímu proudu umění představují díla, která metaforicky reagují na novou sociální realitu devadesátých let. Vladimír Merta ve svém triptychu v nadsázce glosuje svět peněz, stejně jako Margita Titlová svět idolů a Ivan Komárek svět magazínové erotiky.

Proces integrace české společnosti do globálního dění zesílil v druhé polovině devadesátých let. Běžnými se staly mimo jiné nejmodernější metody globální komunikace. Integrace se týkala i světa umění. Samozřejmost existence uprostřed globálního uměleckého světa prokazuje především nejmladší umělecká generace, která se začala prosazovat kolem poloviny devadesátých let. Tato generace se již zcela bez bariér pohybuje po světě, pracuje běžně s novými technologiemi, používá jazyk kosmopolitní komunikace, zapojuje se do mezinárodního výstavního "provozu". Umělce této generační vrstvy zastupuje v muzejní sbírce multimedialista Jiří Černický, který ve svém Biodemu ztvárňuje originální futuristickou vizi syntetického života. Účinnost jeho objektu vyplývá z drastické konfrontace mezi sladce krásnou formou a znepokojivým obsahem. Mezinárodní charakter výtvarné scény posledních let ilustruje i specifický příspěvek do muzejní sbírky, jímž je dar mladého amerického umělce Jeffa Cranea. Autor strávil několik let okouzleného života pobytem v Praze, aby zde posléze zanechal soubor pozoruhodných abstraktních obrazů.

text: Alena Potůčková