Hana Wichterlová

1903-1990

14.2.2001 - 15.4.2001

Husova ul. 19 - 21, Praha 1 Staré Město

Tato výstava, původně prezentovaná od června do září roku 2000 v Galerii výtvarného umění v Litoměřicích, představuje průřez celoživotní tvorby Hany Wichterlové, která patří k nejvýznamnějším představitelům českého moderního sochařství, zejména v rámci meziválečné avantgardy. Hana Wichterlová se narodila v Prostějově.

Studovala sochařství v letech 1919 až 1925 na Akademii výtvarných umění v Praze u Jana Štursy. Jejími vrstevníky ve třídě byli Josef Wagner a Vincenc Makovský. Studium na AVU dovršila prací Údiv, významným figurativním dílem, jímž se postavila na přední místo českého moderního sochařství. V letech 1926 až 1930 žila v Paříži, kde navštěvovala mimo jiné přednášky Františka Kupky. V Louvru se zajímala o archaické, prehelenistické umění. V Paříži vytvořila pět plastik (Stojící dívku, 1927, Torzo s vázou, 1928-29, Kompozici - Pomeranč, 1929-30, Podobizna V. Makovského, 1929-30 a Jdoucí, 1930). Dílo Kompozice - Pomeranč řeší především závažné avantgardní téma vnitřního prostoru sochy, představuje též dobové úsilí o odhmotnění plastiky. Socha Pupen (1932), podle autorčin slov "vnitřní tvar pupenu", je považována za jednu z nejzávažnějších plastik českého meziválečného sochařství. Vychází z konkrétního vegetativního motivu, ale spojuje v sobě poznání dobového vývoje (zejména díla Brancusiho) s autorčiným hlubokým zájmem o přírodu, který se spolu se zaměřením na meditativnost ve vazbě na východní filosofii vlastně promítá do převážné části její tvorby. Sochy Pupen a Kompozice - Pomeranč byly vystaveny na klíčové historické mezinárodní výstavě "Poesie 1932". Po delším odmlčení během 40. let vytvořila Hana Wichterlová dvě významné hlavy: Černou hlavu (1955) a Vivekanandu (1956-58), dále pak veřejné zakázky: pamětní desku Adolfa Kosárka (1960) a pamětní bystu Ference Liszta (kolem 1962). Její tvorba z 60. a 70. let v mnohém navazuje na předválečné období (Pecka, 1964, Lusk, 1967-68, Jádro, 1976). Zvláštní místo v autorčině díle pak náleží nedokončené figurální plastice Mahulena (1955-1990), jež představuje symbiózu stromu a ženského těla. Hana Wichterlová je v rámci českého moderního umění považována především za "výrazný typ esenciálně zaměřené sochařky, tíhnoucí k elementárním duchovním formám" (Karel Srp ml.) V roce 1975 o ní píše František Šmejkal následující: "Svým předválečným, na realizace bohužel nepříliš bohatým dílem, uvedla Wichterlová do českého umění nejaktuálnější problémy soudobého světového sochařství, jež u nás byly plně pochopeny až o třicet let později.

Výstava představuje kromě nejzásadnějších sochařských děl Hany Wichterlové také její keramiku a šperk, jež úzce souvisely s jejím výtvarným úsilím. Výstavu doprovází katalog s bohatým černobílým vyobrazením a texty mj. od Evy Jůzové, Jiřího Šetlíka, Josefa Kroutvora, Sergeje Machonina, Josefa Topola a Františka Šmejkala. Připravuje se také sborník věnovaný tvorbě Hany Wichterlové, který vyjde v průběhu výstavy v ČMVU.