Pavel Kopřiva - May Day

v rámci výstavního cyklu Alternativy

21.2.2001 - 15.4.2001

Husova ul. 19 - 21, románské sklepení, Praha 1 Staré Město

Pavel Kopřiva, dnes asistent v atelieru konceptuální a intermediální tvorby na VŠUP v Praze, prošel prvním odborným školením na severu Čech na SUPŠ bižuterní v Jablonci nad Nisou, kde se seznámil především se sklářskými technikami, a na Pedagogické fakultě University J. E. Purkyně v Ústí nad Labem. Vysokou školu uměleckoprůmyslovou v Praze dokončil v roce 1995 v atelieru prof. A. Matasové.

V tu dobu ale měl již za sebou několik individuálních presentací i účastí na společných výstavách a projektech, kde na svůj osobitě vyzrávající projev výrazně upozornil i v neobyčejně narůstajícím hluku "výstavního provozu". Z pražských výstav jmenujme alespoň výstavy Krajina v současném umění v Domě U kamenného zvonu (l993), Nová jména ve Špálově galerii (1993), Orbis Fictus ve Valdštejnské jízdárně (1995), Jitro kouzelníků ve Veletržním paláci (1997), nebo Sever ve Špálově galerii (1997). V ČMVU byla jeho tvorba součástí výstavy O přírodě (1998). Zatím poslední individuální presentací Pavla Kopřivy v Praze byla výstava AREA 51 ve Špálově galerii.

Kopřivova instalace v románských prostorách ČMVU dále rozvíjí soudobými a nečekanými prostředky stará témata evropského myšlení a výtvarného umění. Ohledává hranice poznatelného, hranice viditelného a neviditelného, přičemž se vzdává zažité evropské ikonografie, aby o to více vzbuzovala schopnost divákovy empatie.

Mayday

Necelé desetiletí se jméno Pavla Kopřivy objevuje v bouřlivě proměňované podobě českého výtvarného umění. Za tu dobu se v onom « výstavním provozu » vynořila řada koncepcí a jmen, které tu více, tu méně rasantně upoutávaly pozornost publika.V tomto čase masivního proudu vizuálních senzací zprostředkovávaných všemi soudobými médii, jimž by neunikl ani Simeon Stylités na poušti, jako by nebylo místo pro změnu pohledu, pro soustředění, pro tichost, pro oproštění v němž by valící se obrazy nezastíraly přístup ke světu.

Přesto si právě v tomto hlučícím a barvotiskovém světě nachází Pavel Kopřiva své místo, své nejvlastnější výrazové prostředky osvobozené od kodifikovaných ikonografií. Soudobé vysoce sofistikované technolgie a jejich produkty, důsledky moderní přírodovědy, vzbuzující všeobecnou jistotu o ovládání skutečnosti, ty technologie, které slouží k našemu pohodlnějšímu konzumu světa, užívá Pavel Kopřiva, aby vrátil nejistoty tázání doprostřed navyklosti.

Jen s prvním pohledem nečekaně má Kopřivova tvorba blízko k tématu přírody, a to nejspíše v tom, jak se ozývá příroda ve slově fyzika, nebo přírodní vědy. A zároveň s touto vazbou k přírodě jako by v jeho tvorbě bylo stále přítomno v dějinách skryté vědomí Herakleitova výroku : « Příroda (fysis, natura) se ráda skrývá ». Skrytost, nezjevnost je jednou z podstatných pohnutek Kopřivovy tvořivosti. Svými výtvarnými postupy, vlastně vždy nečekanými, odnímá Pavel Kopřiva divákovi « výhodu » připravenosti. Odnímá mu podporu obeznámenosti s dosud platnými obrazy, s trvajícími zápisy dosavadní zkušenosti se skutečností. Nutí ho ke změně způsobu čtení výtvarného činu, vnáší do něj věci a jevy příslušné zdánlivě jen do odděleného praktického fungování lidského společenství. V nepředpokládaných souvislostech výtvarného gesta, zbaveny své praktické účelnosti vyzývají produkty nejnovějších technologií postindustriálního světa k riskantní, nezajištěné cestě za « nezakrytostí » , řeckou « aléthea ».

Zšeřelé románské prostory muzea, před staletími přístupné z rušné raněstředověké ulice, nyní jako by nepochopitelně ponořené pod úroveň neurotického ruchu ulice současné, inspirovaly svým utajeným setrváváním v čase Pavla Kopřivu k vytvoření instalace s mnohoznačným, nezřetelným, tajemným a snad i ironizujícím názvem, provokujícím protichůdné výklady : May Day. Vždyť toto anglicky se tvářící volání o pomoc je jen neporozuměním, zkomolením francouzského « m`aider ». A co potom když si vzpomeneme, že kdysi měly kapesní svítilny, oblíbené « baterky », vyražený nápis May Day.

Ne zcela zřetelný zvuk prostupuje prostor, v němž v jakési podzemní laboratoři červené displeje odpočítávají čas. Není zřejmé čemu. Čas od velkého třesku, nebo čas do druhého třesku zbývající ? Odpočítává se kolaps systému, exploze nebo imploze ? Nebo je to hrozba neznámého terororisty, který chce svým činem na něco, nebo na někoho upozornit ? Kdo tu volá po záchraně - m`aider, Mayday, Mayday ? Jeden člověk, nebo celý svět ? Nebo, že by šlo pouze o žert v májovém dni ? Instrukce mumlajícího hlasu jsou nezřetelné. Je to skrytost vyplývající ze samé povahy fysis, nebo je to utajovaná manipulace - top seecret ? Vysvětlí to všechno mžourající projektor svými nezřetelnými obrazy, nebo jen prohloubí naši nejistotu o smyslu poselství, oslepujícím světlem nám zahalí skutečnost ? Je tu ale i naděje - oslepení světlem bývalo někdy prorokům chvílí prozření.

Tvorba Pavla Kopřivy vlastně dále rozvíjí nejstarší témata evropského myšlení a výtvarného umění. Dotýká se možných hranic porozumění tomu, jak se můžeme situovat ve světě, porozumění přítomnosti tajemství, které se nerodí jen z naší intelektuální nedostatečnosti, ptá se po lidských možnostech orientace ve skutečnosti. Kopřivova řeč je ovšem zcela specifická, vědomě rezignující, ba odmítající opulentní, staletími nashromážděnou obrazovost a tradicí fixovanou obraznost, spojenou s literárně i vizuálně konzervovanou ikonografií, s ustálenými významy. Minimální, téměř skryté umělcovo gesto koncipuje soudobými medii nečekaná prostředí v nichž se může svět odkrýt mnohem