Richard Konvička

Cesta naostro

25.4.2001 - 10.6.2001

Husova ul. 19 - 21, Praha 1 Staré Město

Tato výstava představuje nové obrazy a kresby autora, který v širokém spektru současného výtvarného dění zaujímá velmi vyhraněné místo. Richard Konvička (1957) studoval na Akademii výtvarných umění v Praze (prof. Jan Smetana, 1977-1983) a v roce 1990 získal půlroční stipendium od The Pollock-Krasner Foundation, Inc. v New Yorku v USA. Jeho tvorba se profilovala na české scéně v rámci výrazného nástupu generace mladých výtvarníků v druhé polovině osmdesátých let, kdy se domácí prostředí začalo více otevírat mezinárodním podnětům. K této generaci patřili např. Konvičkovi spolužáci ze studií na Akademii výtvarných umění Eva Prokopcová, Margita Titlová, Vladimír Merta a Josef Žáček.

Richard Konvička, vybavený "tradičními" vyjadřovacími postupy malby a kresby, kráčí nelehkou cestou vnímavého jednotlivce, který při každém kroku vstřebává palčivé podněty moderní městské civilizace, s nimiž se pak vyrovnává prostřednictvím naléhavé symboliky. Konvičkovy obrazy představují zlomky konkrétních zážitků, které se volně mísí s širší strukturou opakovaných motivů, vztahujících se k souvislejší niti jeho životních situací. Neklidný proces, ve kterém se tyto prvky neustále střetávají v nových a nových konfiguracích, se odehrává v jakési napjaté souhře barvy, tvaru a pohybu, která přináší stále nové způsoby, jak zformulovat své představy a pocity. Toto obtížné zakotvení vlastních prožitků se odráží v Konvičkově zcela nezaměnitelném nervním rukopisu, od seismograficky citlivých kresebných linií, až po silné, útočné tahy štětce. Intenzita, se kterou Konvička vpíjí jevy našeho stále zrychleného bytí nemůže vyústit v nic jiného, než v úchvatnou soustředěnost a vypjatost jeho vizuálního jazyka. Pro tohoto autora rozhodně platí kredo Jacksona Pollocka: "Malba je věc sebeobjevování. Každý dobrý malíř maluje to, čím sám vlastně je." V Konvičkově tvorbě je cítit totální ztotožnění s tím, co výtvarně konkretizuje. Osobně neprožité ideové nebo formální hrátky jsou mu bytostně cizí.

Scény, zobrazené v dílech Richarda Konvičky - ač vyvozené z reálných životních impulzů a prostředí - se vyvíjejí ve vlastní vnitřní dimenzi, která už nefunguje podle zákonů vnějšího světa, nýbrž podle sebeurčujících rámců autorovy břitké představivosti. Kontexty vnímané skutečnosti se tak proměňují v stále obnovované struktury převtělených znaků a samoznaků, které jako by nám vyprávěly osobní příběhy a zprostředkovávaly univerzálnější podobenství o vratkém postavení současného lidského bytí. Osamocení moderního člověka, ale zároveň i jeho vynucené zapojení do společnosti, zaplavené znehodnocenou komunikací, tvoří citový základ Konvičkova nezaměnitelného projevu.