Vožniakova škola českého fantazijního realizmu

31.1.2001 - 23.2.2001

České centrum ve Vídni, Herrengasse 17

vystavující autoři:
Jaroslav Vožniak
Marta Hadincová - Vožniaková
Miroslav Hadinec
Ivana Vožniaková

Zatímco v Praze se rakouský fantazijní realismus zásluhou Českého muzea výtvarných umění v roce 1992 představil poměrně rozsáhlou kolekcí obrazů jeho hlavních představitelů, Vídeň na zevrubnější informaci o podobném proudu v Čechách podnes čekala. Zčásti to napravuje výstava, kterou právě ve spolupráci s Českým muzeem výtvarných umění v Praze pořádá České centrum ve Vídni.

Tato výstava se ovšem zaměřuje pouze na část širokého spektra českého fantazijního realismu. Jak již naznačuje název výstavy, soustředuje se k autorům, kteří se inspirovali tvorbou jednoho z klasiků českého malířství posledních čtyřiceti let Jaroslava Vožniaka(1933). Byl to právě on, kdo v mistrovských kresbách a malovaných partiích svých obrazových objektů připomínal aktuálnost realistického zobrazení v rámci fantazijně alegorických kombinací asambláže a malby. V sedmdesátých a osmdesátých letech pak vytvořil celou řadu malovaných obrazů, které patří k vrcholným hodnotnám evropské fantazijní malby. Podstatou Vožniakovy metody bylo, že se v navázání na impulzy světového surrealismu a pop-artu i v malbě inspiroval technikou koláže. Od volného spojování různých motivů však nakonec přešel k malbě náročných symbolických scenérií.

Silou své osobnosti Jaroslav Vožniak především ovlivnil malíře, kteří žijí v jeho blízkosti jako členové rodiny. Byla to především jeho dcera Marta Hadincová(1958), která již za svých studií na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze zaujala mistrovským ovládání techniky malby nástrojem, který reklamní grafici používají při tak zvané americké retuši a jemuž Američané právem říkají "airbrush". Je to technika, která nejen umožňuje stupňovat iluzi reality, ale také vzhled věcí a podob jakoby neznatelně upravovat a realitu tak měnit v něco umělého, sladce přízračného.V dobově příznačné rovině reklamní artificiality zde fantaskní organizace předmětných prvků vypovídá o zcela zvláštním sepětí efemérních krás a skrytých krutostí dnešní doby.

Kdysi spolužák a nyní manžel Vožniakovy dcery Miroslav Hadinec(1955) naproti tomu trvá na klasické malbě. Své obrazy pojímá jako tajemné symboly spojující aktuální prožitek bytí s dalšími skutečnostmi, ať je to již kulturní minulost dějin, mysterium přírody či svět vědeckofantastických úvah o dějích v kosmu. Jeho nanejvýš sugestivní, mnohovýznamové scénické alegorie zhodnocují dějinnost lidského bytí, dokumentují hlubokou sounáležitost vnitřního života člověka s celým arzenálem tradičně pojatých i nově vyložených obrazových archetypů, včetně symboliky intimit lásky. Jsou to obrazy, které hledají a vytvářejí tajemství a neobyčejně účinně tak čelí chladnému pragmatismu dnešní doby.

Obrazy Ivany Vožniakové(1958), snachy Jaroslava Vožniaka, charakterizuje romantický lyrismus. Základem její tvorby je sen, noční i bdělý, v magickém sepětí obou takových zdrojů zjevování hlubších obsahů lidského bytí. Osudové věštby se spojují s hravým iluzionismem básnických vizí, podložených jakousi permanentní touhou po kráse a štěstí, touhou znovu a znovu zklamávanou a znovu a znovu nastolovanou uměním jako spásné světlo ve stereotypním a často tíživém shonu každodennosti.

Specifický okruh fantazijního realismu, tak jak se v Praze vytvořil kolem osobnosti a díla Jaroslava Vožniaka, je i při vší své jedinečnosti jedním z dokladů o trvalé příbuznosti českého a rakouského kulturního prostoru.