Jiří Seifert

Sochy

7.3.2001 - 13.5.2001

Dům u Černé Matky Boží, Celetná ul. 34, Praha 1 - Staré Město

Jiří Seifert, jedna z nejvýznamnějších osobností českého sochařství dvacátého století, se narodil roku 1932 v Praze a zemřel v létě roku 1999. Byl spoluzakladatelem Skupiny 7 sdružující malíře, grafiky, sochaře a uměleckoprůmyslové výtvarníky. V roce 1969 spoluorganizuje výstavu "Socha a město" v Liberci. V létě odjíždí na 10. sympozium evropských sochařů v St. Margareten do Rakouska, kde vytváří monumentální soubor, sochu-architekturu Zvonice pro Jana Palacha. Při této příležitosti se spřátelil s rakouským sochařem Karlem Prantlem, jehož práce byla pro Seiferta zdrojem inspirace a uměleckého dialogu. Od roku 1969 bylo Seifertovi znemožněno vycestovat a zúčastňovat se dalších mezinárodních akcí až do roku 1987, kdy realizoval sochu "Stůl-ubrus"do soukromé sbírky v Ženevě . V roce 1969 byl přijat za člena Symposia evropských sochařů. Od roku 1970 žil a pracoval v Řevnicích u Prahy. V letech 1972-1974 vyučoval modelování na fakultě architektury ČVUT v Praze. (Ve snaze zabránit přiřazování uměleckých děl k architektuře jako dekorujícího prvku vypracoval nový program výuky architektů). V roce 1987 se zúčastnil mezinárodního sympozia sochařů v Trjavně v Bulharsku. V roce 1991 se zúčastnil mezinárodního sympozia sochařů v Syke u Brém, v roce 1992 ve Fananu v Itálii, kde získal 1.cenu. Téhož roku uspořádalo Museum v Bochumi prestižní retrospektivní výstavu jeho díla. Od roku 1995 se stal předsedou S.V.U. Mánes.Od roku 1992 působil externě v atelieru restaurování sochařských děl na pražské AVU. 1993 realizoval monumentální sochu v soukromé zahradě ve Varallo Sesia v Italii. V následujících letech se zúčastnil dalších mezinárodních sympozií. V letech 1997 vytvořil sochařský soubor pro České kulturní centrum v Paříži a v roce 1998 realizoval kašnu na nádvoří Kounického paláce v Praze.

Práce Jiřího Seiferta osciluje mezi dvěma tvořivými impulsy, které čerpal, jednak z české sochařské tradice zejména Matyáše Brauna, na druhé straně z konfrontace s tvorbou Karla Prantla. Sochař se snaží zachytit ve své práci podstatu života, vyjádřit prostřednictvím materiálu, především oblíbeného mramoru, světlo, pohyb, pulsaci a jejich vzájemný dynamický vztah k prostoru. Jiří Seifert usiloval zpředmětnit efemérní moment přírodní krásy, pečuje o vztahy mezi umělcem, sochou a krajinou. Výstava ukazuje výběr z díla, kterým se snaží ilustrovat autorovu snahu obnovit disciplínu sochařství. Mimo soubor kamenných skulptur představuje i jeho dřevěné sochy-objekty.

koncepce výstavy: Miroslava Hájek