Možnosti proměny I

České výtvarné umění 1970 - 2000 ze sbírek ČMVU v Praze

3.5.2001 - 10.6.2001

Galerie Františka Drtikola v Příbrami

Založení a vývoj sbírky českého umění dvacátého století v Českém muzeu výtvarných umění silně ovlivňovaly společenskohistorické souvislosti. Sbírka vznikla ve šťastné době šedesátých let, v době politického uvolnění a pokusů o přibližování k evropským standardům. Je příznačné, že právě v této době, kdy se po dlouhé válečné cézuře a období stagnace padesátých let zakládaly nové výtvarné skupiny a objevovaly nonkonformní výstavy a publikace, vznikl i kvalitní základ dnešní sbírky muzea. Další osudy již nebyly tak příznivé. V období normalizace se diametrálně změnila společenská atmosféra a v souladu s tím i orientace muzea. Nastoupilo jiné vedení, které obrátilo ve svém výstavním i akvizičním programu pozornost od moderních a avantgardních tendencí směrem k tradicionalismu, akademismu a režimu poplatné tvorbě. Přesto i v této době vznikly ve sbírce kvalitní kolekce umění přelomu století a venkovského realismu. Celkově se však tato orientace negativně otiskla do koncipování nákupní politiky, zejména ve vztahu k tehdejšímu aktuálnímu umění. Autentické, nekonformní umění sedmdesátých a osmdesátých let zůstávalo zcela stranou galerijního zájmu. Vznikla tak dodnes obtížně zacelitelná mezera v kontinuitě sbírky. S nápravou situace se započalo až po dlouhých dvaceti letech, po radikální proměně režimu v roce 1989.

Muzeum se od počátku devadesátých let odvolává k tradici akviziční práce svých zakladatelů ze šedesátých let. Usiluje o vytvoření sbírky, která by reflektovala složité osudy českého umění dvacátého století v jeho pravdivé, pluralitní podobě. Pozornost se soustřeďuje zejména na "zacelování bílých míst" ve vývoji autentického umění. Pokouší se alespoň zčásti rekonstruovat historii umění, kterému se v nepříznivých dobách normalizace podařilo udržet kontinuitu nezávislé umělecké tvorby. Jedním z nástrojů takového mapování byl i rozsáhlý výstavní projekt muzea "Umění zastaveného času - České výtvarné umění 1969 - 1985", který soustředil celé spektrum projevů tehdejší nonkonformní výtvarné scény. Kolekce umění od sedmdesátých let do současnosti vznikla celá až na výjimky v období devadesátých let. Zastupuje díla několika výrazných okruhů. První díl naší výstavy se věnuje umění generace spjaté se šedesátými léty a umění generace sedmdesátých let. Další díl se bude zabývat uměním autorů, kteří nastoupili na výtvarnou scénu na konci osmdesátých let a v letech devadesátých. Na tvář českého umění normalizační éry nepochybně zapůsobily zvláštní společenské okolnosti, které umění téměř dokonale vyvázaly z podmínek uměleckého trhu a odkázaly je do polosoukromé sféry. Umění bylo exkomunikováno z centrálních výstavních síní. Postupně bylo připraveno o svou základní životní podmínku: kontakt s veřejností. Výtvarná scéna se rozpadla na svět oficiální a neoficiální. Mezi oběma světy však existovala propustná membrána. Ne nadarmo se dodnes cituje termín "šedá zóna", v níž operovali jak "nežádoucí umělci", podstupující stále znovu pokusy o proniknutí na veřejnost, tak i různí vlídnější či méně vlídní byrokraté.

České výtvarné umění normalizační doby je přímým dědicem bohatě strukturované situace šedesátých let, jak se vytvořila v odlišných podmínkách relativně otevřené společnosti. Až na některé osobnosti, kterým smrt či emigrace zabránila v dalším působení, vstoupili účastníci pestrých dějů šedesátých let do arény nově vytvořených podmínek klauzurní společnosti normalizace. Přinesli s sebou dědictví fantaskního, postsurrealistického názoru, které se postupně transformovalo do mnoha podob, od bolestné exprese po romanticky zaměřený hyperrealismus, dále pak dědictví konstruktivních tendencí, které přetrvaly v podobě různých variant reflexe technické civilizace, nebo se proměnily do zcela zvláštní verze kosmogonických vizí. Vedle toho však také dědictví sensuálního lyrismu, ale i opozitní dadaisticko-surrealistické poetiky i dědictví nové figurace a pop artu, které se převtělilo do mnoha modů, od existenciálně zaměřené figurace přes nezávaznou idylickou hru až po sarkastickou grotesku. Sestavu těch, kteří vstoupili do nové situace se zkušenostmi z předchozího období, obohatila po polovině sedmdesátých let nově nastupující generace umělců, která absolvovala svá výtvarná studia ještě v otevřené atmosféře šedesátých let, aniž by stihla využít jejich podmínek pro svůj samostatný start.

Výtvarná scéna se působením katalyzátorů mezinárodní izolace i vnitřní klauzury a nehybného bezčasí začala převrstvovat. Na její proměnu zčásti zapůsobily i vlivy globálních světových změn, které přinášely posun od optimistických technologických vizí postupného progresu směrem ke skepsi a iracionalitě. Ne náhodou se do středu zájmu dostaly konceptuální tendence, které jako by ve svých skeptických postupech "hledání nulového bodu" ověřovaly odpovědi na základní otázky po smyslu umění. Také naše výtvarná scéna zrcadlila ve svém souhrnu pohyb od optimistického, futuristického konstruktivismu přes téma existenčního ohrožení až k fundamentální skepsi. Jako celek české umění výrazně zintrovertnělo a zintimnělo. Zaznamenáváme tu výrazný přesun od pestrosti forem a vnější atraktivity výrazu k neefektním a neokázalým výtvarným prostředkům. Umění se opět, jako ostatně ve všech dobách existenčního ohrožení v českých dějinách dvacátého století, začalo utíkat k tradičnímu prostředku skryté alegorie, pohybující se od intimních podobenství přes moralistně apelativní vize až k absurdní grotesce. Základní význam tu mělo využívání motivu lidského těla, které se, ať již ve sféře konceptuálního umění (body art) či v klasických disciplínách malířství a sochařství, stalo ozvěnou proměn vnímání mnohdy tragických společenských i individuálních osudů. Dalším výrazným motivem bylo téma ticha a osamocení. Takové postupy myšlení se odívaly do nejrůznějších vnějších forem. Měly podobu křehkých minimalistických sdělení i expresivních výkřiků. České muzeum výtvarných umění samozřejmě disponuje jen omezeným souborem výtvarných děl, která nemohou ilustrovat výše zmíněný nástin celé výtvarné scény v plnohodnotné podobě. Přesto však může prostřednictvím několika reprezentativních příkladů leccos o celku vypovědět. Soubor vystavených prací lze v zásadě rozdělit do tří relativně samostatných okruhů. Ten první se věnuje metamorfózám konstruktivních tendencí v různých individuálních redakcích, tak jak se objevovaly v průběhu sedmdesátých až devadesátých let v díle několika významných protagonistů, geneticky spjatých se scénou šedesátých let. Figurují tu například jména Stanislava Kolíbala, Dalibora Chatrného, Zdeňka Sýkory, Jiřího Hilmara, Karla Malicha, Václava Boštíka či Jana Kubíčka. Vedle nich se představují i díla lyrického zaměření (Olga Karlíková) či zvláštní varianty "existenciálního minimalismu" (Čestmír Kafka). Někde mezi oběma přístupy osciluje dílo Jindřicha Zeithammla.

Druhý výrazný okruh se zabývá tématem existenciálně zaměřené figurace. Reprezentují ji citlivé, intimní "otisky" Adrieny Šimotové, monumentalizující, symbolistní obrazy sester Válových, "smutné" sochy Vladimíra a Věry Janouškových či "tiché" hieratické figury Ivana Ouhela a Vladimíra Nováka. Tuto kolekci, vypovídající klidným hlasem o různých "příbězích těla" doplňují obrazy několika umělců mluvících jazykem agresivní exprese. Obrazy Francoise Franty, Jiřího Sozanského či Michaela Rittsteina oscilují mezi vážnou moralistní vizí a groteskou. Tento okruh tak zahrnuje jak umělce, kteří vzešli z podhoubí šedesátých let, tak i autory z generace "mravního neklidu" sedmdesátých let.

Třetí okruh zahrnuje různé podoby ozvěn pop artu a nové figurace, tak jak se vyvíjely na české scéně od sedmdesátých let až po léta devadesátá. Je tu zastoupeno téma hravé idyly (Jiří Sopko, Aleš Lamr) a grotesky (Eduard Ovčáček, Věra Janoušková, Karel Pauzer). Vedle nich však figuruje i významná tendence hyperrealismu, ať již má podobu symbolistně zaměřeného sdělení (Pavel Nešleha, Jaroslav Vožniak a Petra Oriešková) či "popartovské věcnosti" v podání protagonistů liberecké školy (Jiří Nepasický, Jan Vančura). Je zřejmé, že výběr exponátů z fondů jedné muzejní instituce nemůže charakterizovat poměrně dlouhé období ve vývoji českého výtvarného umění v jeho úplnosti a reprezentativitě. Přesto je nepochybně zajímavým svědectvím o jedné důležité vývojové etapě, ale také o úsilí jedné muzejní instituce při vytváření originální umělecké sbírky.