Karel Boháček (1886-1928)

Obrazy od postimpresionismu k neoklasicismu

4.10.2000 - 26.11.2000

Husova ul. 19 - 21, Praha 1 Staré Město

Výstava rozšiřuje dosud téměř výlučné spojování Boháčkova významu pro české umění s kresbami z posledních dvou let umělcova života (1927-28) o jeho závažný podíl na utváření českých modifikací novátorských směrů z počátku 20. století. Poněkud známější jsou jeho impresivně realistické krajiny (1906-09), naopak zcela neznámá je jeho fauvistická tvorba z let 1912 -14. Obdobně je tomu s jeho generačně vůbec prvým pokusem o "besední tradicionalismus" v krajinomalbě (1910) předcházející oficiální Jarešův program Výtvarného odboru Umělecké besedy z let 1911-14, který nebyl naplněn skutky.

Zájem o Boháčkovy kresby zastiňuje i význam jeho poválečné malby, ačkoliv také souvisí s mnoha vývojově důležitými proudy té doby a pro formování "besední" malby má zásadní, v mnohém i prioritní význam. Spolkem opomíjeným, i když velmi významným činem bylo Boháčkovo symbolistické ztvárňování tématiky vztahů organického spolužití člověka a přírody (1922-1927). Touto polohou své tvorby navázal na dílo Gusty Nekolové z roku 1911 a z let 1915-17.

Mimořádný význam, historiografií také dosud nezaznamenaný, má Boháčkova neoklasicistní tvorba, uplatněná jak ve figurální tématice, tak v zátiších, ale především opět nejvýrazněji v krajinářství z let (1924-26). Tehdy ztvárnil přírodní motiviku z okolí Zamach řadou již převážně komponovaných obrazů vrcholících rozměrnými krajinami z let 1925-26. V nich dosahoval obsahového významu až se surreálným účinem fantazijních útvarů skal a s metafyzickou "mluvou" ostře kontrastních horizontů. V těchto malbách je těžiště Boháčkova významu ve vrcholných polohách českého umění.