Jiří Kačer. Jádra

Jiří Kačer - Jádra


Jiří Kačer - Jádra


Jiří Kačer - Jádra


Jiří Kačer - Jádra


Jiří Kačer - Jádra

(v rámci výstavního cyklu Alternativy)

Husova ul. 19 - 21, románský sklep, Praha 1 Staré Město

Volný cyklus Alternativy v románských výstavních prostorách pokračuje projektem sochaře Jiřího Kačera (1952) nazvaným Jádra. Autor, který se vedle volné tvorby, v níž je jeho hlavním materiálem kámen, zabývá i restaurováním (vytvořil např. kopie Parléřových soch na Staroměstské mostecké věži), vstupuje do historických prostor ČMVU v Praze instalací, jejíž jednotlivé kamenné prvky pocházející z geologických vrtů jsou individualizovány velmi střídmými zásahy sochařovy ruky. Jako by záměrně vyvolával u diváka pochyby, zda stojí před dílem přírody, dávné civilizace nebo prostými zbytky současné každodenní lidské činnosti.

Za samozřejmostí a tichostí Kačerova projevu se skrývá dlouhá cesta umělce k individuálnímu sochařskému výrazu, který dnes diváka neatakuje  velkolepostí dynamických forem, ale křehce oscilující modulací povrchu vyzývá k soustředění a očistnému ponoru.

V roce 1970 Jiří Kačer opouští Prahu a odchází na Střední průmyslovou školu kamenickou a sochařskou, slavnou „šutrárnu“, do Hořic v Podkrkonoší. Hořická škola dala Jiřímu Kačerovi dokonalou znalost sochařské práce s kamenem, především pískovcem, získal tu i základy znalostí potřebných k restaurování kamenných soch, které pak ještě rozvinul během studia na pražské Akademii.

V roce 1975 pak vstupuje Jiří Kačer na pražskou Akademii. Přichází tam v době, kdy i do této školy dolehly krušné časy normalizace. Charakteristické pro tuto situaci je, že vedoucím sochařské přípravky, kterou Jiří Kačer navštěvoval dva roky, byl Karel Kolumek. Aby unikl z tohoto svazujícího a deprimujícího prostředí pracujícího od výročí k výročí, přestoupil v roce 1977 do školy restaurování kamenných plastik a sochařské reprodukce vedené Antonínem Niklem.

několik pohledů do instalace výstavy Jiřího Kačera
v magickém prostoru románského sklepení v Husově ulici

Po ukončení Akademie se Jiří Kačer věnuje zkoumání možností metody odlitku lidského těla, především v reliéfech. V reliéfu, lakonicky nazvaném Záda z roku 1982 leží před plochou, která není zdí, ale nekonečnem, figura. V tichosti této situace ani netušíme blízkost zásadní názorové změny. Toto tajemství otisku poutá Jiřího Kačera i v následné tvorbě. A v ní se již naplno vrací ke svému nejvlastnějšímu materiálu, ke kameni. Nejprve k opuce, která je materiálem Přední Kopaniny u Prahy, kde neúnavně spoluorganizuje sochařská setkání. Tyto „nálezy“ lidských otisků  v geologických vrstvách hornin časem ztrácejí antropomorfní podobu. Kameny jsou nyní nejspíše nálezy geopaleontologa, který po citlivém očištění uhaduje dramatické děje, které jim vtiskly podobu.

Devadesátá léta zaznamenávají další změnu, kterou nesoustředěný pozorovatel ani nemusí zaznamenat. Kačerovy kameny se opět hlásí ke svému původu z ruky člověka. Ale nečiní tak příliš hlasitě. Vystupují z hlubin mytického času a svou podobou se ocitají na rozhraní přírodniny a artefaktu. Jako by nemělo být zřejmé, zda jde o kámen, jako paměť stáří Země, nebo o lidský čin zanikající v přírodě. Lidská tvořivost je tu položena vedle tvořivé moci přírody, a zároveň je podřízena jejímu zákonu přeměny a zániku. Konečně Braunova socha poustevníka Onufria, dnes málo rozeznatelná od balvanu, nás upoutává a rozrušuje stejně jako současníky jejího vzniku. Umělecké dílo je vyrváno přírodě vzepětím lidské tvořivosti a příroda si ho opět v čase bere zpět.

Během posledního desetiletí se Kačerova práce s kamenem značně rozrůznila. Díky účasti na řadě sochařských sympozií u nás i v cizině měl možnost pracovat s mnoha druhy kamene. To přineslo řadu formových změn v jeho práci. Jeho sochy již evokují nejen torza nejrůznějšího kamenného článkoví či jakýchsi záhadných kamenných předmětů nepoznaných civilizací, ale i zkameněliny předmětů ze dřeva, rákosů nebo stvolů trav. Objevují se geometricky přesné povrchy snad pradávných textilií nebo monumentální torza zkamenělých plavidel.