Fotografie Barbory Šlapetové
ŽIVOTNÍ CESTA (1997-2007)
V létě 2002 se malířce a fotografce Barboře Šlapetové a sochaři Lukáši Rittsteinovi, po šesti letech příprav a osmi měsících strávených v džungli Nové Guineje hledáním divokých přírodních lidí, podařilo poprvé blízce kontaktovat několik rodinných klanů Západní Papui. Tito lidé patřili ke kmenům kanibalských nomádů, kteří se ještě nikdy nesetkali s nikým z okolního světa. Jejich výpovědi v momentu „prvního kontaktu“ doslovně zaznamenali v knize „Proč je noc černá“. Tato kniha získala v roce 2005 ocenění v prestižní české literární soutěži Magnesia Litera jako Objev roku. Autoři knihu považují za sondu do duší posledních divokých lidí, než je ovlivní civilizace. Tento první kontakt nazvali zároveň poslední. S největší pravděpodobností totiž už na Zemi nejsou žádná další místa, kde by lidé netušili, že za horizontem svět pokračuje a jsou tam jiní lidé, natož bílí.
Expedice roku 2006 Během expedice roku 2002 se obou umělců náčelník jménem „Nepřistupuj blíž“ (z horské oblasti Západní Papui) zeptal, jestli mají také náčelníka a jestli by s ním mohl mluvit. V roce 2006 se do jeho oblasti oba vrátili s darem několika prasat, která otevřela komunikaci pro další, rozsáhlejší knihu. Přinesli zároveň poslednímu „náčelníkovi divočiny“ pět symbolických otázek „náčelníka civilizace“, bojovníka za lidská práva, dramatika a exprezidenta české republiky – Václava Havla. Lukáš zaformoval a odlil části těl nejvýznamnějších bojovníků pro využití v nové soše. Barbora vyfotografovala současnou uměleckou formou portrétní cykly. Ženy jako kojící divoké madony. Muži jako ikony posledních pravěkých lovců.
Součástí materiálů z expedice roku 2006 je i film natočený v misionerním kostele uprostřed džungle, zaznamenávající převážně mimiku a výrazy nahých lovců při prvotních kázáních nové víry.
LUKÁŠ S BARBOROU NEPŘEBÍRAJÍ ESTETIKU DOMORODCŮ, ALE KONFRONTUJÍ SE S JEJICH „SKRYTOU KULTUROU“
Poslední přírodní lidé, kteří byli vždy středem zájmu antropologů, se zde stávají partnery v komunikaci s umělci. Moderní umění dvacátého století (Paul Gaugin, Pablo Picasso, Max Ernst…) bylo okouzleno úžasnou vizuální estetikou divokého „primitivního“ umění, kterou přebíralo. Šlapetová s Rittsteinem se zajímají především o vnitřní svět domorodců – skrytou kulturu, která nemá přesnou hranici mezi přirozeným a nadpřirozeným tak, jako pro Barboru a Lukáše není definována hranice mezi abstraktní a realistickou výpovědí. Estetiku jejich tvorby, vycházející ze zkušenosti se skrytou kulturou přírodních lidí, určuje pouze vnitřní filozofie díla. Pro životy domorodců je určující „neviditelné“ (běžně nespatřitelné), které je obklopuje. Paradoxně pro lidi civilizace je často „neověřitelné“ až na posledním místě. Přitom se „neověřitelné“ možná od „neviditelného“ divokých lidí příliš neliší. Pokus o definování těchto spirituálních a existenciálních souvislostí formou současného umění by mohl být zajímavý i pro svět antropologie, protože začíná u lidí v krajině, kde začíná i výzkum vědců. V době, kdy se moderní umění s vědou přirozeně doplňují a kdy z naší planety, rozdělené na parky a rezervace, zmizela pravá divočina, přisuzují Barbora s Lukášem tomuto setkání symbolický význam. V umění totiž, tak jako kdysi v divočině, neexistují hranice. Pro divokého člověka, žijícího „v mýtu“, den začíná dobrým či špatným znamením, kterým může být zvuk ptáka v blízkosti chatrče. Den dále pokračuje setkáním se zlým duchem v podobě ženy velké jako hora a přes lepkavého muže z vedlejší vesnice, který odchází s nalepenou manželkou, den končí odchodem prstu uloveného zvířete od ohniště zpátky do džungle. To zvíře bylo možná spíše člověk?!... Přírodní lidé nerozlišují přirozené a nadpřirozené. Důležité je to pravdivé.
Středa 16. 1. 2008 v 18.00 hodin. Vstup volný.