Mikuláš Rachlík

(v rámci výstavního cyklu Alternativy)

12.9.2001 - 21.10.2001

Husova ul. 19 - 21, Praha 1 Staré Město

Raná fáze Rachlíkovy tvorby (1963-1968) se odehrávala v situaci, kdy byl ještě oficiální kulturní politikou kladen důraz na přizpůsobení se dogmatu socialistického realismu, nicméně, zvláště u mladé generace, ale také především u starších protagonistů strukturální abstrakce - informelu a umělců tvořících v intencích konstruktivně geometrických tendencí, vedle několika solitérů, nastalo vzedmutí vlny "ohnisek znovuzrození", snah po navázání kontinuity s přerušenou linií s předválečným evropským a světovým modernismem. Deset dní po invazi Rachlík odjíždí do Florencie, aby v roce 1970 přesídlil do Milána. V Miláně působí do roku 1976, aby se vrátil na dalších deset let do Florencie. Začíná dojíždět z Florencie do ateliéru v Grossetu. Kraj kolem Grosseta se zaříznutou řekou Ombrone v krajině byl v 7. století před Kristem enklávou mysterické existence Etrusků. To Rachlíkovi učarovalo, našel obdiv k jejich historii, objevoval v opuštěných travertinových skalách a lomech důkazy jejich existence, ale také přírodní pigmenty načervenalé barvy, se kterými začal pracovat. Z tohoto období se datuje neukončená série hlav, pro Rachlíka zcela typická a nezaměnitelná. Ty v souvislosti se zmínkou o Etruscích zároveň evokují představy, že v prostoru a čase, v typických sériích, před nás vystoupí kdykoli, kdy se ptáme po vlastní identitě nebo po identitě společenství, ve kterém nám bylo a je určeno žít.

V roce 1988 přemisťuje ateliér do Prata. Díky větším prostorovým možnostem ateliéru vznikají další série, Univerza, Lesy, Dveře a Živly větších formátů.

Nedávno, v roce 2001 začíná působit ve Vejanu, v kraji Viterbo. Suma malířských zkušeností, kde na jedné straně "vše souvisí se vším" a na druhé straně nepodléhá žádnému předem stanovanému dogmatu, potvrzuje autorovu inklinaci k úvahám o osudovém ponoření do řádu přírody s jejím tajemstvím, která je mu ve své "organizaci" řádu a chaosu blízká stejně jako provokující, v kladení otázek po smyslu a údělu lidské existence v současném duchovním klimatu.