minulost, přítomnost a budoucnost
Zárodky sbírky dnešního Českého muzea výtvarných umění v Praze, dříve Středočeské galerie, se začaly formovat ještě před oficiálním vznikem instituce na půdě Střediska státní památkové péče a ochrany přírody Středočeského kraje. První výsledky akviziční práce byly veřejnosti poprvé představeny v roce 1963 na zámku v Nelahozevsi. Od roku 1965 se zde začala budovat stálá expozice, která se postupně proměňovala. Tato ve své době velmi moderní expozice prezentovala veřejnosti jako celek ojedinělý soubor obrazů a plastik, který se podařilo ve velmi krátké době získat zakladatelům galerie Miloši Suchomelovi (působil ve Středočeské galerii v roce 1964) a zejména pak Jiřímu Kohoutkovi (1964–1971). Stálá expozice byla v roce 1971 v souvislosti s nástupem normalizace zrušena. V letech 1982 a 1984 byla část sbírky v okleštěné podobě s důrazem na realistické tradice vystavena spolu s kolekcí českého umění 19. století v objektu bývalého sboru českých bratří v Mladé Boleslavi. V roce 1984 byla část sbírky zpřístupněna v tzv. malém zámku v Průhonicích. Od té doby již nikdy nebyly sbírky prezentovány formou dlouhodobé či stálé expozice. České muzeum výtvarných umění v Praze tedy otevře svou stálou expozici v Kutné Hoře, a zveřejní tak svou sbírku umění 20. století v její úplnosti poprvé po více než třicetileté cézuře. Tato expozice by měla konečně představit celé spektrum výsledků sběratelských aktivit muzea od jeho vzniku až po současnost, a navázat tak na první instalace sbírek dvacátého století na zámku v Nelahozevsi z šedesátých let. Dosavadní absenci prostor pro ucelený pohled na sbírky řešilo zatím muzeum menšími či rozsáhlejšími projekty a cykly sbírkových výstav, ať již ve svých mateřských výstavních prostorách v Husově ulici, dříve i v Domě u Černé Matky Boží a v Karolinu, či v prostorách některých regionálních i zahraničních institucí.
Základ sbírky českého umění dvacátého století představuje sbírkový fond získaný na počátku šedesátých let. Zakladatelům a prvním sběratelům galerie se podařilo díky tehdejší vstřícné společenské atmosféře vytvořit ve své době jednu z nejkvalitnějších sbírek českého moderního umění u nás. Sběratelské úsilí, vedené snahou reflektovat vývoj umění v jeho strukturované podobě a v souvislostech s dobovým kontextem, se tehdy soustřeďovalo na údobí klasické předválečné moderny dvacátých a třicátých let, umění let válečných a nástupu nových uměleckých skupin konce let padesátých, až po aktuální proudy umění let šedesátých. Období dynamického budování sbírky ukončila normalizační změna režimu, doprovázená výměnou vedení galerie. Kontinuita sběratelského programu byla nenávratně přerušena. V sedmdesátých a osmdesátých letech se galerie orientovala ve svém sběrném programu spíše na projevy uměleckého tradicionalismu. Sbírka byla obohacena o některé kvalitní přírůstky umění devatenáctého století a umění z přelomu století, o řadu příkladů realistických postupů, ale i o projevy umění tendenčního, či pouze pro tehdejší režim přijatelného. Stagnovalo však doplňování sbírky moderního umění. Tohoto úkolu se ujalo až nové vedení muzea v čele s Janem Sekerou (1991–2000) a poté Ivanem Neumannem (od roku 2000), které si uložilo za jeden z hlavních cílů navázat na sběratelskou tradici svých předchůdců z šedesátých let a pokusit se v jejich intencích dotvořit celistvý, zároveň však vnitřně strukturovaný obraz vývoje českého umění dvacátého století i s vědomím limitů možností získat mnohá, dnes již nedostupná díla z období sedmdesátých a osmdesátých let. Tradici svých předchůdců rozvíjejí dnešní sběratelé i v oblasti současného umění, kde se snaží rozpoznávat a vybírat taková díla, která by měla svými hodnotami oslovovat veřejnost i v budoucnosti. Odkaz zakladatelů muzea dotvářejí tak, aby sbírka vytvářela nejednostranný, pluralitní obraz vývoje českého výtvarného umění, který by respektoval jeho zvláštnosti.
Kolekce umění z přelomu 19. a 20. století postihuje přes svou neúplnost alespoň zčásti složitou situaci na tehdejší výtvarné scéně, kdy se utvářely základy českého moderního umění jako svébytné sféry duchovního života postupně se emancipující společnosti. Jsou v ní mimo jiné zastoupena díla reprezentující ještě pozdní novoromantismus s jeho pohádkovou atmosférou, díla secesní i symbolistní orientace. Mezi nejkvalitnější příklady tohoto souboru patří obrazy a sochy od výjimečných osobností přelomu devatenáctého a dvacátého století od Vojtěcha Hynaise přes Jakuba Schikanedera, Jana Preislera, Ladislava Šalouna, Stanislava Suchardu, Josefa Mařatku, Antonína Slavíčka a Antonína Hudečka až po sbírku grafických listů Vojtěcha Preissiga a Františka Kupky. Muzeum vlastní i řadu obrazů krajinářské tvorby malířů Mařákovy školy.
Razantní nástup další generace české moderny na počátku století a v letech desátých ilustruje několik málo příkladů z okruhu Osmy, především však malá, leč kvalitní kolekce kubistických obrazů a soch. Jde zejména o několik výjimečných děl Josefa Čapka, Antonína Procházky, Otto Gutfreunda, Emila Filly a Václava Špály.
Hlavní chloubou sbírkového fondu Českého muzea výtvarných umění jsou kolekce českého umění předválečného a válečného období, které díky své celistvosti, ale i pestrosti zdařile dokumentují tehdejší umělecký vývoj. Pestrou pluralitní scénu dvacátých let reprezentují díla členů Sociální skupiny Miloslava Holého, Karla Holana a Pravoslava Kotíka stejně jako díla autorů venkovského křídla Umělecké besedy Václava Rabase, Vlastimila Rady a Karla Boháčka. K proudu neoklasicismu se vztahují obrazy Jana Zrzavého, Otakara Kubína, Alfréda Justitze a Jiřího Karse. K francouzským vzorům se hlásí obrazy Josefa Hubáčka a Jana Slavíčka i dalších autorů Nejedlého krajinářské školy.
Vedle figurativně zaměřené tvorby jsou tu zastoupena i některá díla reprezentující avantgardní abstrakci. Patří k nim například trojice obrazů Františka Foltýna. Na pomezí abstrakce a figurace se pohybují obrazy Jindřicha Štyrského, Toyen a Jiřího Jelínka z raného, geometrizujícího období artificialismu. Ty již zároveň otevírají téma meziválečné avantgardy, jejíž kolekce patří k vrcholům sbírkového materiálu muzea. Soubor imaginativního umění třicátých let, zahrnující projevy lyrického a imaginativního kubismu (Alois Wachsman, František Muzika), pozdního artificialismu (Toyen), různých variant lyrismu (Josef Šíma, Jan Bauch, Vojtěch Tittelbach) či různých podob surrealismu (Jindřich Štyrský, František Janoušek), se vyznačuje mimořádnými kvalitami. Ke kolekci patří rovněž díla tzv. mladších surrealistů (František Hudeček a Ladislav Zívr), kteří se později stali zakladateli jedné z nejvýznamnějších uměleckých skupin čtyřicátých let – Skupiny 42.
Muzeum vlastní u nás patrně nejucelenější soubor děl tří nejvýznamnějších výtvarných skupin čtyřicátých let, které vnesly do výtvarného života nové velké téma civilizace. Skupiny 42, Ra a Sedm v říjnu přispěly k formování základů existenciálního pojetí humanistické estetiky českého umění. Muzejní sbírka dokumentuje i vzácnou, ještě předskupinovou surrealistickou fázi tvorby předních členů Skupiny 42. Těžiště kolekce obrazů, kreseb a grafických listů však spočívá hlavně ve čtyřicátých letech (F. Gross, F. Hudeček, L. Zívr, K. Lhoták, J. Smetana, J. Kotík a K. Souček). Skupinu Ra reprezentují ve sbírce díla Václava Tikala, Josefa Istlera, Bohdana Laciny a Václava Zykmunda. Výjimečný soubor tvoří v muzejní sbírce rovněž obrazy členů skupiny Sedm v říjnu (Václav Hejna, Josef Liesler, František Jiroudek a Arnošt Paderlík). Sbírku umění čtyřicátých let dotvářejí díla několika solitérních autorů (Zdeněk Sklenář, František Muzika, Václav Sychra, Jan Bauch, František Tichý, Karel Černý a Václav Bartovský).
Další významnou kapitolu představuje mimořádně ucelený a pestrý soubor zahrnující období od konce padesátých let do konce let šedesátých, který dokumentuje postupně se vzmáhající tvůrčí vzepětí českého umění, které se již v druhé polovině šedesátých let úspěšně integrovalo do evropského kontextu. Je tu zastoupena vyrovnaná kolekce z doby nástupu výtvarných skupin Trasa, Máj, UB 12 a Etapa. Radikální, existenciálně zaměřenou tvorbu přelomu padesátých a šedesátých let představuje ojedinělá, bohatě strukturovaná kolekce informelu. Opoziční proud geometrické abstrakce ve sbírce reprezentují díla předních autorů spjatých s činností skupiny Křižovatka a s výstavou Nová citlivost (1968). K proslulým muzejním kolekcím patří soubor obrazů, objektových asambláží a soch neodadaistické skupiny Šmidrů. Ten také patří k posledním sbírkovým souborům, které se podařilo získat v době rozkvětu Středočeské galerie v šedesátých letech.
V sedmdesátých a osmdesátých letech se zásadně změnila sběratelská orientace muzea (Středočeské galerie). Zatímco pro šedesátá léta byla příznačná preference modernistických směrů (od kubismu přes avantgardu dvacátých a třicátých let, nonkonformní umění let čtyřicátých až po aktuální tendence let šedesátých), vedení spjaté s normalizační změnou se začalo programově zaměřovat na konzervativní a tradicionální proudy českého umění. Velkému zájmu se těšily všechny typy realismů, krajinářská tvorba (zde se podařilo získat mnoho cenných přírůstků zejména z období přelomu století), ale i umění tendenční. Zcela stranou však zůstávaly všechny projevy autentického umění, které vznikalo v sedmdesátých a osmdesátých letech mimo oficiální struktury. České výtvarné umění v této nepříznivé době ztratilo možnost konfrontace s uměním evropským, o to výrazněji však čerpalo ze zdrojů domácí tradice. Začalo se opět mnohem více vyjadřovat prostřednictvím skrytých metafor a alegorií. Vznikla zde celá řada nezaměnitelných děl, která obohatila vývoj českého umění o specifickou existenciální příchuť.
Před muzeem se tak na počátku devadesátých let vyskytl nový úkol – pokusit se alespoň zčásti rekonstruovat historii umění, kterému se v nepříznivých dobách normalizace podařilo udržet kontinuitu nezávislé umělecké tvorby. Muzeum započalo například se sbíráním děl z okruhu fotografického verismu sedmdesátých let či existenciálně zaměřené figurace, reflektující stísněnou atmosféru společnosti z období normalizace. Postupně se rovněž začal vytvářet základ souboru děl umělců z generace sedmdesátých let, spjaté se vznikem pozdějšího seskupení 12/15 Pozdě, ale přece.
Tímto zaměřením sběratelské aktivity muzea samozřejmě nekončí. V průběhu historie muzea se do sbírky podařilo získat rovněž několik výjimečných děl zahraniční provenience (například obraz Gudmundura Gudmundssona Erró či soubor grafických listů Roberta Rauschenberga). Tato díla jsou vřazována do kontextu sbírky českého umění, v jejímž rámci budou rovněž vystavena ve stálé expozici v Centru umění v Kutné Hoře. Jako každé jiné muzeum výtvarného umění, které chce svým živým programem oslovovat veřejnost, musí i České muzeum výtvarných umění bedlivě sledovat recentní i aktuální umělecké dění a snažit se v něm rozpoznávat hodnoty, které budou mít co říci i příštím generacím. Muzeum proto do svých sbírek postupně zařazuje i díla nedávné minulosti spjatá s postmoderní generací, reprezentovanou především skupinou Tvrdohlavých či nejnovější díla mladých umělců, jejichž tvorba se již sebevědomě včleňuje do současných evropských souvislostí. Jedině tak může muzeum dostát nárokům na živou a pestrou prezentaci kontinuity českého výtvarného umění, které se vyvíjelo ve složitých historických podmínkách středoevropské křižovatky.
text Alena Potůčková