Rudolf Němec

Rudolf Němec
Před popravou, 1966 / sbírky online


Rudolf Němec
Tanec, 1968 / sbírky online


Rudolf Němec
Muž u baru, 1975


Rudolf Němec
Vznášení


Rudolf Němec
Radosti a bolesti, 1985

Husova ul. 19 - 21, Praha 1 Staré Město

Poprvé se Rudolf Němec představil svým dílem širší veřejnosti v březnu 1968 ve Špálově galerii v Praze. Již tehdy nenechala tato výstava nikoho na pochybách o vážnosti jeho tvůrčího úsilí a zakrátko v následujících samostatných a kolektivních vystoupeních se nezastupitelně zařadil mezi autory orientující se ve snahách, které se v odborné terminologii dodnes označují jako nová figurace.

Připomeňme si krátce tehdejší dobovou atmosféru, ve které se Němcova první výstava konala, a souvislosti s ní spojené. Již sám fakt, že to byla právě Špálova galerie vedená tehdy Jindřichem Chalupeckým svědčí o mnohém. Byla to právě ona, která uváděla na domácí scénu autory, jejichž tvorba, jak s odstupem celého čtvrtstoletí můžeme konstatovat, se stala nedílnou součástí snah o současný výtvarný výraz, samozřejmě v různých polohách. Znamenalo to tehdy automaticky, díky uvolnění v místní geopolitické situaci, konfrontovat výsledky výtvarných snah domácí provenience v kontextu evropském. Generaci Rudolfa Němce se tak naskytla nečekaná možnost bezprostředně reagovat vlastním tvůrčím potenciálem na podněty přicházející ze zahraničí s logickým důsledkem potřeby po univerzálnější komunikaci. V jeho případě a vlastně všech, jimž šlo o nekompromisní tvůrčí postoje, tato naděje netrvala déle než půl roku. Samozřejmě umělecký naturel autora, až nápadný vědomím umělecké zodpovědnosti a vážnosti své práce, nedovolil reagovat na politickou změnu roku 1968 ihned. Exploatace dobových trendů a módních aktualit je mu na hony vzdálena a právě organizace této výstavy by ráda krom jiného na tento fakt upozornila. Z tehdejších nadějí mnoho nezbylo, tlaky totalitní moci se svou kulturní politikou zasáhly drasticky do uměleckých osudů, a tak se nejproduktivnější léta Němcovy generace měla na dalších 20 let odvíjet v marasmu doby se svým příslovečným cynismem. Pro ty, kteří se rozhodli pokračovat na domácí scéně, se svět prakticky uzavřel, i když si to, a často až dodnes, řada aktérů zdejší výtvarné scény nechtěla či nechce přiznat. V podstatě nezbývalo než pracovat na sobě a na zvolených individuálních výbojích v klauzuře. V této situaci jednotliví umělci obstáli různě. Tvůrčí naturel Rudolfa Němce, jeho psychické ustrojení s tušeným horizontem vlastních možností permanentně akumulovaných mimořádnou a neutuchající imaginací tato situace zaskočila. Spektrum tušených možností se tomuto umělci předurčenému k budoucím zásahům do sfér i disciplín vizuální komunikace zredukovalo a brzy si uvědomil, že nemůže počítat s eventuálními možnostmi, které již ve světě byly samozřejmostí.

,,Co namaluji, to budu mít.“ Takto zcela lapidárně, ale také odevzdaně hodnotí svou situaci s jednoznačným vědomím uměleckého kréda, kterým má být nadále problematika malby.

Rudolf Němec měl štěstí na autory interpretací jeho tvorby. Přesto dlužno konstatovat, že tyto texty byly tak či onak poznamenány jistým druhem autocenzury. V tehdejším duchovním klimatu se všemi nabízejícími se komplikacemi v podobě šikanování a zákazů výstav nebylo prakticky jiné cesty. Spoléhalo se, že ono ,,nevyřčené“ návštěvník výstav pochopí v konfrontaci s dílem samotným. Tím nenaznačujeme, že bychom dnes měli reflektovat Němcovu tvorbu jako protest, či dokonce kritiku své doby. Ke své době ve svých třech fázích nezastupitelně patřila a patří, koneckonců, jako každé vážné úsilí o ní také vypovídá své.

Vrátíme-li se k autorovým začátkům, neměli bychom opomenout obecný charakter zdejších výtvarných snah a příkladů zahraničních. Koncem šedesátých let vrcholí fáze tzv. českého informelu, jehož existenci nelze opomenout bez nostalgie. V přísných měřítcích je však naší povinností vzhledem k jeho nedávným výstavám a s nimi spojenými diskusemi konstatovat jistý posun v možnostech hodnocení jeho významu. Časový odstup a srovnání se stavem výtvarné kultury v enklávách, kde vývoj probíhal přirozeněji, nás k této úvaze opravňuje. Méně okázale než představitelé informelu se simultánně infiltrovali na zdejší scéně umělci, kteří tuto doktrínu nepřijali a s vědomím outsiderů později dokázali své někdejší ,,role“ zaměnit za ,,role“ protagonistů. Především v polohách konstruktivistických a minimalizujících.

Rudolf Němec tehdy volil se vší razancí cestu k návratu lidské postavy do obrazového plánu. K tomuto nezvratnému a jistě i intuitivnímu rozhodnutí mu dopomohlo zhlédnutí výstavy ,,Pop etc“ v Muzeu 20. století ve Vídni, která probíhala v září a říjnu 1964. Tato někdejší světová přehlídka nejaktuálnějších tendencí jej utvrdila v důvodech o nastoupené cestě. Uvádějí-li interpreti Němcovy tvorby především Itala Recalcatiho a Francouze Kleina jako jeho vzory, lze jejich vliv chápat především v rovině technického zpracování obrazové plochy. Domníváme se, že zhlédnutí produkce více než stovky protagonistů tehdejší světové výtvarné scény a celkový dojem z takové informace se pro Němce staly nezapomenutelným ,,útokem na všechny smysly“, přesahujícím pouhý zájem o technické zpracování či pracovní metody.

V této souvislosti se neubráníme zajímavé reminiscenci a připomínáme otisk tváře Krista – Roušky Veroniky jako mimoumělecký archetyp, který v přenesených významech a jiných souvislostech v jiném prostoru a čase může být kvalifikován jako pravzor podobných metod.

Němcovy otisky vlastního těla do emailového podkladu obrazové plochy jsou stejně tak psychofyzickou akcí jako zdařilou realizací malby ,,živým štětcem“. Jistě v nich nalezneme souvislosti s otisky Kleina, které ve své většině byly snímány za pozornosti publika, podobně je tomu s otisky Recalcatiho. V eventuální přímé konfrontaci, která se bohužel jeví jako utopie, by vyšlo najevo, alespoň se tak domníváme, v čem je zásadní rozdíl a zároveň přínos otisků Rudolfa Němce: Přítomnost tělesnosti v atmosféře doby, autentická umělecká výpověď individua ve stavu úzkosti, zcela paradoxně, vzhledem k místní specifické situaci a Němcově příslovečně zjitřené senzibilitě. Význam Recalcatiho a Kleina shledáváme především v rovině estetické. Odhlédneme-li od používaných pracovních metod, nemůžeme se ubránit srovnání s poselstvím někdejších pláten Francise Bacona. ,,Figury vystupovaly z temného pozadí schoulené do sebe, v tichém monologu nebo rozhovoru či bezhlasém volání, byla to zvláštní exprese tlumená melancholií.“ (Eva Petrová).

Na tomto místě připomeňme obraz ,,Před popravou“ (1966) v typické autorově barevnosti. Zde nejde toliko o pocit úzkosti, zde jsme svědky samotné exekuce a jakkoli otisk dobového designu naznačuje konkrétního jedince v neblahé situaci, absence hlavy nahrazená neosobním rastrem jednoznačně naznačuje obavy o osud našich existencí univerzálně.

Řada Němcových otisků-antropometrií, především série ,,Schoulených“, předznamenává časově následující řadu dekalků především svým meditativním nábojem. ,,Schoulené“ nejsou jen schoulené v pozici přirozené obrany před úzkostí z vlastní existence, ale také připomenutím její embryonální fáze ,,ve světě, v kterém žijeme“ a zároveň poukazem k vědomí souvislostí kosmologických.

Němcovy dekalky si udržují temnosvit prvních otisků, zbavují se ve svých významech jejich imperativních apelů plných naléhavosti a nabírají nových kvalit, kde potřeba meditativní kontemplace je základním požadavkem k jejich dešifrování. Autor se ,,se všemi“ obrátil jednoznačně do sebe. Barevná škála se příliš nemění, avšak modrá, fialová, zelená se tlumí. Otisk je nahrazen siluetami běžných předmětů denní potřeby a siluetami lidských postav zvětšených z výchozích fotografií. Dekalky mohou připomínat sekvence z filmu Němcovy skryté kamery, v které jsme bez našeho vědomí aktéry. Není to vůbec náhodou. Používání netradičních prostředků je alfou a omegou Němcovy pracovní metody. K té patří autorův neosobní pohled - nekomentuje, neanalyzuje, nekritizuje, natož aby chválil. ,,Jeho osobitý rukopis spočívá v zdánlivé neosobnosti.“ (Naďa Řeháková). V době, kdy Rudolf Němec pracuje na svých dekalcích, nalézá důvod experimentovat s filmem. Lze pouze litovat, že omezené technické prostředky a dobová situace nedovolily adekvátní ponor do problematiky této disciplíny. Tak se také stalo, že se zachovalo méně než torzo v podobě několika natočených minut na filmový pás. Obdobně je tomu s dokumentací autorových akcí, které v této době doplňovaly jeho malířskou tvorbu.

Divák, pravděpodobně překvapen, má na této výstavě možnost seznámit se s dalším okruhem autorova zájmu, s jeho vlastní literární tvorbou. Objevovala se sporadicky v samizdatech své doby. Jde ve své většině o autorovy konfese formálně i obsahově na hranici poezie, kdyby ovšem tato Dáma měla zapotřebí si hranice a limity klást. Němcovy texty jsou neodmyslitelnou součástí aktivit Křižovnické školy čistého humoru bez vtipu stejně jako Němcova přirozená sounáležitost s tímto volným společenstvím.

Poslední fází, dosud neukončenou, jsou Němcovy stříkané obrazy a rastry. Jejich téma se příliš nemění, jak jinak v autorově případě, setkáváme se opět se siluetami ženských aktů a postav v městské krajině. Důmyslným animováním šablon a rastrů a jejich následným stříkáním pistolí na plochu plátna dosahuje autor překvapujících výsledků. Jde o nasazení ,,ready mades“ o využívání objevů moderní techniky zvláště v medicíně, která především slouží člověku. Němcovy stříkané obrazy a rastry jsou v přeneseném významu rentgenové sondy do organismu městské krajiny. Barevnost se radikálně změnila, temnosvit jeho otisků a dekalků ustoupil a byl nahrazen překvapující pestrostí, kde převažuje barva žlutá, barva slunce, ale umělá.

Rudolf Němec, i když pracuje s netradičními prostředky, nám celým svým dílem nabízí spoluúčast na senzacích, které jsou výhradně výsadou a dobrodružstvím umění. Přes všechny estetické prožitky a s nimi spojená tajemství si sám pro sebe opakuje: ,,Všechny dobré obrazy nesou v sobě morální smysl po odpovědnosti a touhu po řádu“. Opravdu jen sám pro sebe?