Akvarel je jednou z nejstarších výtvarných technik. Název pochází nejspíše z italštiny (latinsky Aqua – voda). Jde o malbu transparentními vodovými barvami, jejichž pojidlem je arabská guma nebo dextrin, rybí klih, tragant s přídavkem glycerinu (medu, sirupu, kandysu) a ředidlem je voda. Jako podklad akvarelové malby slouží pergamen, hedvábí, batist, sádra, slonová kost, dnes již většinou ruční papír (u nás vyráběný v jediné papírně ve Velkých Losinách).
Základní charakteristikou této techniky je skutečnost, že jednotlivé barvy lze nanášet po jejich zaschnutí nebo pracovat s vlastnostmi mokrého podkladu a tím využít rozpíjivosti a míchatelnosti v mokrém procesu na zvoleném podkladu, kdy nejčastěji bílá barva podkladu prosvítá jednotlivými malovanými vrstvami. Akvarelem byly malovány již egyptské papyry před dvěma tisíci lety.
Mimořádného rozkvětu akvarel dosáhl ve druhé polovině osmnáctého století ve Francii v díle Clauda Lorraina, který dokázal zachytit atmosféru plenéru. Velmi plodné období akvarelu počátkem devatenáctého století v Anglii (John Constable, William Turner) ovlivnilo vývoj této techniky v evropských zemích, v Čechách především v díle Antonína Mánesa. V novodobém umění hrál akvarel významnou roli v díle Paula Cézanna, Raula Dufyho, Oskara Kokoschky, Emila Noldeho a dalších. Pozoruhodnými akvarely se ve druhé polovině dvacátého století u nás proslavil Michal Ranný.
Příkladem ze sbírek ČMVU může být série akvarelů Karla Boháčka. Jde o komorní díla, která v expresivní rovině, většinou v barevnosti podzimní přírody, maximálně využívají možností této techniky. Zdánlivá jednoduchost procesu malby je však závislá na letité zkušenosti autorů. Jednou z hlavních charakteristik této techniky je malba a la prima, tzn. vyjádření autorových záměrů relativně rychle, do mokrého nebo suchého podkladu, většinou na speciálním „akvarelovém“ papíře, kdy tahy štětce jsou předem zvažovány a nenabízí se možnost velkých oprav.
Z těchto důvodů je akvarel považován za jednu z nejobtížnějších malířských technik. Akvarel byl velmi často kombinován s kresbou perem, tužkou, ale také jinými technikami. Například dílo Alfonse Muchy Žena s květy, po roce 1895, K 1414, je vytvořeno kombinací akvarelu, tuše a zlacení a dílo Luďka Marolda, Na pláži, 1896, K 1522, je kombinací kresby perem, akvarelu a kvaše.
Ve stati o technice kvaše je o tomto díle referováno podrobněji.