Samozřejmější je nepochybně cena. Tohoto pojmu běžně používáme i tehdy, máme-li vlastně na mysli hodnotu. Je-li něco bezcenného, může to totiž znamenat jak skutečnost, že se to nedá prodat, tak i širší úvahu o tom, že to není k ničemu, jak prakticky, tak i ideálně.
Směšování obou pojmů může mít ovšem tragické následky. Stává se, že lidé vyhazují do odpadu předměty, o nichž se domnívají, že je nelze zpeněžit – že nemají žádnou peněžní cenu. Přitom ale nevezmou v úvahu možnost, že hodnota takového objektu, ať již historická či estetická, může být potenciálně vysoká, v budoucích proměnách vkusu a zájmu dokonce vyčíslitelná i penězi. Z minulosti známe třeba případ nízkého finančního ocenění secesního užitého i volného umění, kdy bylo možno koupit krásnou secesní skříň v řádu stovek, ne-li dokonce desetikorun, zatímco pozdější vývoj kulturního povědomí – a v závislosti na tom i trhu – přiznává těmtýž předmětům cenu v řádu desetitisíců.
Dostáváme se ke zjištění, že oba obsahy se dynamicky vyvíjejí v historickém čase a mění se i jejich vzájemný vztah. Každá doba je svou povahou nejen hodnototvorná, ale i cenotvorná. Umění usiluje o hodnoty nadčasové, promítající se i do trvalé peněžní ceny určitých děl. Cena vychází jednak z hypotézy hodnoty, jednak z momentální situace na trhu s uměním, kde mohou hrát a také hrají svou roli různé finanční strategie. Ty ovšem mohou být i velmi jasnozřivé a rozhodně se nevyplácí je podceňovat.
Vlastní doménou prožívání uměleckého díla je ovšem hodnota. A ta má celou řadu různých motivů ke své realizaci, od hodnoty stáří a estetické kvality až k roli toho kterého uměleckého díla v celém vývoji umění, o němž ovšem předpokládáme, že je jedním z vrcholů uskutečňování humanistických kvalit lidského přebývání na zemi. Hodnota je záležitostí kulturního vývoje společnosti i jednotlivce. Obojí pracuje na vytváření hodnotové stupnice, která určuje kvalitu společnosti i člověka. Kam patří umění, je věc ideového profilu veřejné sféry i kulturní orientace individua. Na takové škále má a může být umění přisuzována významná pozice. Jistě nás bude zajímat, jak spolu souvisí společenské a individuální hodnocení umění.
Hodnota má ovšem v sobě vždy motiv teleologický – její určení míří do budoucnosti v řádu myšlenky, že život je krátký, ale umění věčné. Hodnota se tedy vztahuje především k této perspektivě a v tomto smyslu mohou být hodnoceny i výkony na první pohled pouze anarchisticky inovativní, často z tradice nepochopitelné. Umělecká tvorba je především záležitost hodnototvorná a vnímání uměleckého díla je pak jakousi branou do světa širšího a vyššího hodnotového spektra kolektivního i individuálního bytí člověka.