Až do počátku devatenáctého století mělo umění svou ideologii – mytologickou či náboženskou. Nabízela nejen atraktivní náměty, ale i návod, jak k nim přistupovat, jak je chápat a vykládat. I tehdy mělo umění své specifické zájmy, týkaly se osobního vztahu k reálným obsahům ideologických metafor, tak jak vyplýval z vlastního umělcova vztahu k reálnému světu. Materiální svět byl koneckonců také dílem božím a dal se tak v umění obhajovat. Přesto služba bohům či Bohu určovala základní myšlenkové úběžníky uměleckého poselství. Náměty nejednou určovali kněží a představení klášterů, nehledě na to, že náměty vyhovovaly obecné duchovní struktuře a byly v rámci možností i široce srozumitelné.
Romantismus počátku devatenáctého století skoncoval s nadvládou církevní ideologie a v obraze na její místo dosadil citový i intelektuální zájem jednotlivce. Naplnění myšlenky svobody svého já se nacházelo především v přírodě, ale i ve výkladu aktuálních událostí. Jsou tací, kteří právě v romantismu vidí počátek nové orientace umění – umění moderního. Následné pokusy vnutit umění znovu obecně závazná východiska na tomto historickém faktu nic nemění. Ať to již byly alegorie sloužící oslavám takových obecných hodnot, jako bylo mateřství, láska, práce, nebo v dalším vývoji a v horším provedení oslava totalitních ideologií, opět prostřednictvím heroické, falešně optimistické mytizace kvalit života.
Umění ovšem již dříve, v průběhu a hned po skončení první světové války, poukázalo na ošidnost jakékoli služby ideologiím a v pocitu zklamání se obrátilo proti iluzivním myšlenkám a také samo proti sobě. Kritická smršť dadaismu zpochybnila jakékoli ideové základy umění, právě kromě té sebeironizace. V lepším případě umění nalezlo východisko v manifestacích herních kapacit tvorby. Marcel Duchamp vystavil kolo bicyklu (1913) a záchodovou mušli (1917) jako mnohovýznamný umělecký fakt, který podstatně ovlivnil další vývoj umění.
Přesto se umění podařilo v několika proudech získat důvěru kulturní veřejnosti. Surrealisté analýzou iracionality nitra vytvořili novou nosnou základnu osvobozené imaginace, konstruktivisté svými díly vyjadřovali kult technologie, pop-art a francouzský nový realismus analyzovaly kult konzumu, nová figurace poukázala na pragmaticky pojatý mýtus každodennosti. Objevila se myšlenka, že je to právě umění, které vystřídalo náboženství jako dárce nové ideologie života. To ovšem nezabránilo tomu, aby v nedávné době Pietro Manzoni nevystavil plechovku s vlastními výkaly a dovedl umění až na pokraj popření veškeré společenské důvěry v ně.
Poté, co selhaly pokusy nahradit tradiční mytologie uměním, se otevřela cesta k ryze individuálním výkonům umělců, kteří se sami, s větším či menším vědomím rizika neúspěchu, snaží dodat umění společenskou váhu. Jestliže přímo, jak již bylo poznamenáno, na takovou snahu provokativně nerezignují. Jsou to jakési torzální ideologie bez kolektivní záruky, ale právě v tom spočívá dobrodružství současného umění.