Ve výtvarném umění jde o smysluplné uspořádání jednotlivých vizuálních částí podle obsahového a funkčního záměru autora. Jednotlivé části obrazové plochy jsou komponovány tak, aby byly podřízeny celku. Kompozice se tak stává jednou ze zákonitostí tvůrčího procesu a vzhledem ke své funkci je historickým a zároveň teoreticko-estetickým pojmem.
V různých historických obdobích se její charakter měnil podle světonázorových hledisek, podléhajících dobovému chápání světa s měnícími se životními pocity a vědními poznatky. V kompozici mohou převažovat konstruktivní postupy (vrcholná antika, renesance, klasicismus), složky spontánně výrazové (baroko, expresionismus), empirické (realismus, impresionismus) atd.
Konstruktivní kompozice je založena na geometrickém uspořádání díla podle proporcí, uplatňují se vzorce kruhu, trojúhelníku či lidské postavy. Opakem konstruktivní kompozice může být kompozice intuitivní, kdy převažuje barva či rukopis a jejich vzájemné vztahy. Teorie kompozice se vyvíjí od počátku dějin umění. Byla často studována a posléze interpretována v literárních výrocích výtvarných umělců, ale i teoretiků umění.
Zvláště v období renesance byla kompozice předmětem bádání mnoha autorit zvláště proto, že docházelo ke spolupráci umělců a vědců a k prohlubování zájmů o přírodní vědy. Dosavadní poznatky v teorii kompozice v renesanci shrnul Cennino Cennini, zatímco Leonardo da Vinci, L. B. Alberti, Piero della Francesca otevřeli kompozici nové možnosti. Počátky moderního umění zaznamenaly rovněž velký zájem o studium kompozice, samozřejmě z nových hledisek. Vedle protagonistů impresionismu a postimpresionismu jmenujme Paula Cézanna nebo Georgese Seurata, z italských futuristů Umberta Boccioniho, z abstraktních expresionistů Vasilije Kandinského.
Problematice kompozice se také věnovali čeští výtvarní umělci, zvláště v období modernismu. Jmenujme především Františka Kupku z období, kdy předznamenal vývoj abstraktní malby, nebo Bohumila Kubištu z jeho období české podoby kubistického tvarosloví. Kubišta byl studiem kompozice a vzájemným vztahem proporcí na obrazové ploše až posedlý, jak se traduje ze vzpomínek jeho generačních druhů. Existuje řada studií a kresebných rozborů, které jsou toho důkazem. Kompozice, jakkoli používána s jasnými záměry a vědomě, nebývá vždy na první pohled v dílech rozpoznatelná. Mnohdy ji lze ozřejmit teprve po podrobném studiu.
Typickým příkladem v úvahách o kompozici v dějinách umění je zlatý řez. Poměr zlatého řezu je poměr strany pravidelného pětiúhelníku ke straně pěticípé hvězdy do něj vepsané. Dělí se jím určitá délka na dvě nestejné části, přičemž poměr celé délky k větší části je týž jako poměr větší části k menší. Poměr zlatého řezu byl již od antiky považován za nejkrásnější. Uplatnil se za všech historických období dějin umění. Teorie zlatého řezu byla empiricky odvozena ze skutečnosti, např. z proporcí lidského těla. Nejvýrazněji se zlatý řez uplatnil v architektuře.