Přelom 19. a 20. století – počátky moderny
Kolekce umění z přelomu století postihuje přes svou neúplnost alespoň zčásti složitou situaci na tehdejší výtvarné scéně, kdy se utvářely základy českého moderního umění jako svébytné sféry duchovního života postupně se emancipující společnosti. Jsou v ní mimo jiné zastoupena díla reprezentující ještě pozdní novoromantismus s jeho pohádkovou atmosférou (Beneš Knüpfer, Maxmilian Pirner), díla secesní (Alfons Mucha) i symbolistní či symbolistně dekadentní orientace (František Bílek, František Kobliha, Jaroslav Panuška). V několika obrazech Karla Špillara, T. F. Šimona a Huga Boettingera se již pod francouzským vlivem rovněž ozývá nástup velkého dobového tématu města s jeho anonymním světem bulvárů a kaváren.
František T. Šimon
Pařížské knihkupectví (1904)
olej, plátno, 52,5 x 65 cm
ČMVU O 1239 / sbírky online
Jan Preisler
Žena a jezdec u Černého jezera (1905)
olej, plátno, 61 x 75,5 cm
ČMVU O 1284 / sbírky online
Antonín Slavíček
Veltruský park (1897)
olej, plátno, 90 x 118 cm
ČMVU O 1307 / sbírky online
Otakar Nejedlý
Lov (1911-12)
olej, plátno, 110 x 115 cm
ČMVU O 1845. / sbírky on line
Mezi nejkvalitnější díla tohoto souboru patří obrazy a sochy od výjimečných osobností různé generační příslušnosti a různého výtvarného zaměření, které souběžně tvořily na přelomu devatenáctého a dvacátého století. Patří sem například půvabný reklamní obraz Žena s fialkami od Vojtěcha Hynaise, kolekce nostalgických obrazů Jakuba Schikanedera, ale také důležitý obraz ze série Černých jezer od Jana Preislera. Do tohoto kontextu náleží i řada kvalitních soch secesně symbolistní orientace od Ladislava Šalouna, jehož pozůstalost muzeum vlastní. Pozoruhodnou kolekci tvoří rovněž sbírka grafických listů Vojtěcha Preissiga a Františka Kupky.
Pestrost kolekce z přelomu století dotváří řada charakteristických obrazů krajinářské tvorby Julia Mařáka a jeho školy. Vedle obrazů Antonína Slavíčka sem patří i obrazy Františka Kavána, Otakara Lebedy, Stanislava Lolka, Aloise Kalvody, Jana Minaříka a dalších. S Mařákovými žáky maloval příležitostně na Okoři i Antonín Hudeček, jak dokládá jeho obraz Motiv z Okoře z roku 1898. Zajímavý kontrast k obrazům Mařákovy školy vytváří kolekce obrazů Václava Radimského, malíře, který dlouhá léta působil ve Francii a který bývá považován za jediného skutečného českého impresionistu. Sbírka obrazů z přelomu století byla posílena zejména v období sedmdesátých a osmdesátých let, kdy se Středočeská galerie specializovala především na tradiční krajinomalbu.
Razantní nástup další generace české moderny ilustruje kolekce obrazů Osmy a jejích generačních souputníků. Obsahuje zajímavý soubor několika autoportrétů a podobizen, který zahrnuje například Fillův Autoportrét z roku 1907. O charakteristickém dobovém sklonu k introspekci svědčí i Nowakův Autoportrét z roku 1908 a Vlastní podobizna Václava Špály z roku 1909. Do galerie dobově příznačných figur, reprezentujících kavárenský svět, v němž se okruh Osmy pohyboval, náleží Kuřák Emila Artura Pittermanna Longena. Vyhraněnost individuálních stylů v rámci „exprese“ okruhu Osmy i žánrovou pestrost ilustrují dále moderní městská témata Kubínových Dostihů v Chuchli či Náměstí Maxe Horba, ale také historizující témata Nowakovy poklidné venkovské idyly v obraze Na výletě u řeky či Procházkovy Koupající se dívky.
Emil Filla
Autoportrét
(Vlastní podobizna) (1907)
olej, karton, 66 x 49 cm
ČMVU O 243 / sbírky online
Antonín Procházka
Zátiší s ubrouskem III (1916)
olej, plátno, 47 x 38 cm
ČMVU O 39 / sbírky online
Josef Čapek
Kolovrátkář (1913)
olej, plátno, 116 x 55 cm
ČMVU O 240 / sbírky online
Vazbu na evropskou avantgardu, s níž mladí čeští umělci z generace Osmy rychle srovnali krok, ještě více posílil obrat od expresionismu a fauvismu ke kubismu. Tento obrat iniciovali umělci sdružení ve Skupině výtvarných umělců (1911 – 1914). Do hry o radikální reformu obrazu a sochy vstoupili vedle umělců známých z předcházejícího dějství Osmy i noví hráči: Josef Čapek a Otto Gutfreund. Kubistickou etapu ilustruje ve sbírce ČMVU malá, leč kvalitní kolekce obrazů a soch. Jde zejména o několik výjimečných děl Josefa Čapka v čele se slavným Kolovrátkářem z roku 1913 a raná zátiší Emila Filly, na něž pak navazuje ještě soubor zátiší z dvacátých let, která dokumentují životnost kubismu v proměnách dalšího vývoje českého umění.
Klíčovou kapitolu kubismu dále reprezentují zejména dvě výjimečná kubisticko orfistická zátiší od Antonína Procházky a několik sochařských děl Otto Gutfreunda. Zejména reliéfy Souzvuk a Adam a Eva z let 1911 až 1912 ilustrují Gutfreundovu jedinečnou schopnost rozvíjení kuboexpresionistické myšlenky. Rokem 1911 vstupuje kubismus i na pole architektury, přičemž se pohybuje od pólu s racionalistickým skladebným rozvrhem (Josef Gočár) po pól expresivní (Pavel Janák). Kolekci českého kubismu obohacuje v muzejních sbírkách model Gočárova domu U Černé Matky boží, který zároveň symbolicky odkazuje k několikaletému působení muzea v jeho prostorách.
Do kontextu umění začátku století patří i část početné kolekce obrazů Otakara Nejedlého, v níž je zastoupeno několik výjimečných děl, jimiž Nejedlý zajímavým způsobem obohatil vývoj českého moderního umění. Platí to beze zbytku o dílech z let 1911 až 1912, která vznikla po návratu z jeho indického a ceylonského dobrodružství - v českém kontextu zcela mimořádném, dále pak o dílech z krátkého období kolem roku 1914, kdy se Nejedlý nejvíce sblížil s mezinárodní avantgardou, a poté i o dílech z rozmezí let 1915 až 1917, v nichž si vytvořil vlastní výtvarnou řeč inklinující k expresi.
text Alena Potůčková