děkujeme

ramecek_1.jpg

Stanovisko 2 ČMVU

1.2.2009 / Odpověď vedení ČMVU na obsah tiskového sdělení „Stanovisko vedení Středočeského kraje k prohlášení ČMVU“ ze dne 30. 1. 2009

      Ve výše uvedeném tiskovém sdělení reagovalo vedení Středočeského kraje prostřednictvím tiskové mluvčí Berill Maschekové na důrazné námitky Českého muzea výtvarných umění (dále ČMVU) proti záměru Středočeského kraje (dále SK) zcela odstěhovat ČMVU do Jezuitské koleje v Kutné Hoře a do uvolněných prostor v Husově ulici v Praze nastěhovat STIS, a. s. (Středočeskou turistickou a informační službu).

      Vzhledem k tomu, že sdělení Středočeského kraje obsahuje řadu nepřesností a výroky, které značně zkreslují představu veřejnosti o současném jednání mezi ČMVU a SK o zmíněném záměru, vedení ČMVU nyní cítí za svou povinnost okamžitě a důkladně odpovědět na tvrzení SK, zveřejněná dne 30. 1. 2009. Nutno zároveň uvést skutečnost, že trvalé odmítání SK chápat ČMVU jako komplexní sbírkotvornou instituci, kterou nelze takřka ze dne na den „eradikovat“ z jejího dlouholetého místa (doslova i obrazně) v české kultuře, představuje fatální překážku v pokračujícím jednání, ba přímo hlavní zdroj unáhleného a nepromyšleného realizačního harmonogramu, na který SK nyní direktivně naléhá.

      Na úvod tiskového sdělení SK prohlašuje, že provedl „řadu kontrol“. Tyto „kontroly“, ve skutečnosti neformální a vedení ČMVU pouze krátce předem ohlášené dvě návštěvy zástupců SK a STIS, a. s., v prostorách ČMVU, neměly programový charakter, který SK termínem „řada kontrol“ naznačuje. Proto závěry, které SK uvádí jako výstup těchto „kontrol“, nemohou být v žádném případě považovány za objektivní či systémově podložené. Pokud z těchto „kontrol“ vznikly písemné zápisy, vedení ČMVU je neobdrželo. Jako zvláště poškozující pro profesionální postavení ČMVU může například být vnímán neuvážený výrok SK, že „kontrolou prostor v Husově ulici vedení Krajského úřadu zjistilo, že zde působí několik desítek zaměstnanců, kteří se zde starají o vcelku rozsahem minimální výstavní prostory“. Jako by úkoly muzea plynoucí ze zřizovací listiny a zákona 122/2000 Sb. spočívaly jen ve starosti o výstavní síně! Nutno pro věcnou představu podotknout, že tato „kontrola“ byla provedena dne 14. 1. 2009. Kulturní odbor SK jako odpovědný orgán musel vědět, že ve stejný den mělo vedení ČMVU za úkol doprovázet radního pro kulturu a turistický ruch SK MVDr. Václava Beneše Jezuitskou kolejí v Kutné Hoře. Tím bylo znemožněno přímé jednání mezi vedením ČMVU a zástupci SK a STIS, a. s., a vyznělo v neprospěch ČMVU. Zda šlo o organizační „nedopatření“, či o úmysl ze strany SK, lze jen spekulovat. Závěry prohlídky a následné argumentace SK jsou proto jasně zkreslující.

      Kdyby měl SK zájem o souvislejší (tj. objektivnější) sledování aktivit ČMVU, mohl si např. všimnout, že hojně navštěvovaná výstava „Tvrdohlaví po 20 letech“, konaná v prostorách ČMVU od října do listopadu minulého roku, měla bohatě koncipovaný doprovodný program. Na několika akcích (např. autorské představení Petra Nikla dne 8. 11. 2008) bylo tolik zájemců, že se doslova nešlo vtěsnat do výstavního prostoru.

      Dávat počet zaměstnanců ČMVU (jde celkem o 33 přepočtených pracovníků všech složek; ohrazujeme se proti mlhavému konstatování SK, že je jich „několik desítek“) do přímé souvislosti s velikostí výstavních prostor (které jsou právě zmenšené o Středočeské informační centrum, z jednostranného rozhodnutí Středočeského kraje zabudované v roce 2007 do vstupní síně ČMVU na úkor zmíněných výstavních prostor) je hrubě účelové; svědčí pouze o neznalosti fungování instituce tohoto typu.

      Řečeno jasně: oproti tomu, co sdělení SK mylně naznačuje, zde zdaleka nejde pouze o personál zajišťující chod proměnných výstav v prostorách ČMVU. Tyto výstavy (z nichž každá vzniká na základě úzké spolupráce jednotlivých úseků ČMVU: kurátoři, registr, technické, hospodářské, mediální, grafické a lektorské oddělení) představují jen jakousi viditelnější „špičku ledovce“ programových aktivit našeho muzea. ČMVU v Praze podle rozpočtových možností buduje sbírku moderního a současného umění, kterou průběžně badatelsky i digitálně zpracovává a zveřejňuje (vedle pravidelného zapůjčování děl na české i mezinárodní výstavy) v rámci sbírkových výstav. Zajišťuje ochranu těchto sbírek, čítajících 1808 obrazů, 2839 grafik, 1882 kreseb a 541 soch a plastik, jak v aktivní rovině restaurátorské péče, tak v „pasivní“ rovině jejich příkladného ukládání v nově vzniklých depozitářích v Jezuitské koleji v Kutné Hoře. Celá tato komplexnost je v uvažování těch, kteří si přejí neprodlený odsun ČMVU z Prahy, zcela opomíjena.

      Ve svém tiskovém sdělení Středočeský kraj klade vedení našeho muzea vinu za domnělé nedostatky v provozu domů ČMVU v Husově ulici. Nešetří agresivním obviněním typu „Současné využití prostor působilo při kontrole téměř mrtvým dojmem, což vedení kraje považuje za další selhání managementu muzea.“ Místo partnerské diskuse o společné strategii rozvoje budovy jako „portálu“ středočeské kultury si SK zvolil cestu okamžitého odstranění instituce, která zde kontinuálně působí od roku 1973, dosud bez jakýchkoli podobných zásahů – ani za normalizace, ani za nově nastolených demokratických společenských podmínek 90. let. Kritika, kterou SK sype na hlavu ČMVU, budiž pochopena jako uznání vlastní neschopnosti jednat v duchu konstruktivního oboustranného konsensu.

      Zásadní při argumentaci tiskového sdělení SK je jeho představa, že výstavy budou nadále realizovány v prostorách i po odsunu muzea. S tím je spojena sugerovaná myšlenka, že se po odsunu ČMVU nepřeruší kontinuita ani kvalita výstavní dramaturgie. Dopady na povahu i úroveň výstavního programu budou naopak zásadní a neodvratné. Během let, kdy ČMVU ve svém současném kurátorském složení realizuje výstavy, se v prostorách v Husově ulici uskutečnila řada významných mezinárodních projektů (např. Henry Moore, Německá expresionistická grafika, Emil Nolde, Joseph Beuys, Allen Jones, Tadeusz Kantor) spolu s výstavami, kde se objevila práce středočeských autorů, a to buď v rámci společných prezentací (Stanislav Diviš, Aleš Veselý, Karel Pauzer, Hana Purkrábková, Theodor Pištěk, Michal Cihlář, Veronika Richterová), nebo monografických výstav (Aleš Hnízdil, Michal Šarše, Luděk Filipský, Jiří Seifert, Jaroslav Řehna, Jiří Kačer). Existuje reálná obava, že soustředění pouze na středočeskou výtvarnou kulturu slíbené v koncepčním záměru STIS, a.s., povede de facto k jeho „ghettoizaci“ ve vytrženém regionálním kontextu – přesný opak letitého úsilí ČMVU o přirozené integrování nejkvalitnějšího středočeského umění do národních i mezinárodních souvislostí.

      Přímo šokující je tvrzení tiskového sdělení Středočeské kraje, že to, že Jezuitská kolej ještě nefunguje jako výstavní centrum ČMVU, vyplývá z neschopnosti vedení ČMVU. Tvrdí se tu, že „Jako hrubou chybu poškozující Středočeský kraj vnímáme, že zde galerie není již alespoň v částečném provozu, což hodnotíme jako selhání vedení muzea.“ Tato odsuzující slova jsou především v přímém rozporu s vyjádřením hejtmana Středočeského kraje Davida Ratha, který na tiskové konferenci konané v Jezuitské koleji v Kutné Hoře dne 29. 12. 2008 kvůli zveřejnění záměru založit Středočeskou univerzitu naopak práci ředitele ČMVU Ivana Neumanna jednoznačně chválil. Před velkým počtem přítomných novinářů hejtman Rath plně uznal Neumannovou schopnost za velmi nelehkých okolností dovést tak velkou rekonstrukci ke zdárnému závěrečnému stadiu. Než uvedeme věcné důvody, proč Jezuitská kolej není ještě přístupná divákům, je zapotřebí zeptat se, co je vlastně myšleno slovy „galerie není (...) v částečném provozu“. Od léta minulého roku stěhovalo ČMVU své sbírky z provizorních lokací do nově vybavených depozitářů v Jezuitské koleji. Toto stěhování trvalo několik měsíců a představovalo velmi náročný úkol pro všechny zúčastněné pracovníky ČMVU. Depozitáře jsou nyní plně funkční. Jsou odborníky právem považovány za příkladné. Pro provoz muzea umění má právě tento kvalitní způsob ukládání sbírek v jeho péči fundamentální význam. Proto se zásadně ohrazujeme proti nepravdivému výroku ze strany SK o tom, že Jezuitská kolej „není (...) v částečném provozu“. Nepopiratelnou skutečností je, že nejdříve musí fungovat depozitář, pak teprve smějí být učiněny další kroky k vybavení a zprovoznění expozic přístupných veřejnosti.

      To, že Jezuitská kolej ještě nebyla otevřena jako Centrum umění, má jednoznačně své příčiny mimo půdu ČMVU. Hlavní důvod spočívá v neuvolnění peněz, které Ministerstvo kultury České republiky slíbilo Českému muzeu výtvarných umění v Praze na dokončení náročných rekonstrukčních prací. Přes tyto složité a protahující se problémy je naopak ke cti vedení ČMVU, že Jezuitská kolej nyní stojí před finální fází vybavení expozičních prostor. Po deseti letech soustavné práce na tomto projektu evropského dosahu považuje vedení ČMVU tvrzení SK (prostřednictvím Berill Maschekové), že jde o „selhání“, za nehorázné pošpinění jeho profesní pověsti.

      Středočeský kraj hodlá odsun Českého muzea výtvarných umění z Prahy uskutečnit co nejrychleji a bez možnosti adekvátní oponentury. V duchu pragmatické samozřejmosti zdůrazňuje „interní“ povahu tohoto kroku, čímž prakticky vylučuje možnost širší veřejné diskuse. Nutno přitom brát na vědomí, že České muzeum výtvarných umění v Praze není pouze podřízeným příspěvkovým orgánem Středočeského kraje, ale kulturní institucí, jejíž trvalé společenské poslání, profesní zásady a zákonem ukotvené povinnosti daleko přesahují momentální rámec „aktuálního“ politického rozhodování. Vykázáním Českého muzea výtvarných umění z jeho logického ústředního místa v Praze (kde ostatně vedení Středočeského kraje také přirozeně sídlí) dojde nejen k totálnímu rozbití personální i koncepční kontinuity naší instituce, ale také k podstatnému snížení jeho potenciálu být oním mezinárodním kulturním „magnetem“, na kterém SK tolik záleží.

      Nejde tu jen o faktickou personální likvidaci, která by z přikázaného odsunu ČMVU z Prahy vyplynula. Jde především o další pokus (v notoricky známých dějinách české diskontinuity) podřídit kulturu „aktuálním“ politickým zájmům. Proto my, pracovníci Českého muzea výtvarných umění v Praze, nebráníme sami sebe tolik jako bráníme etické i společenské zásady, ve kterých je zakotven samotný smysl naší práce.

V Praze dne 2. 2. 2009

Pokud chcete vyjádřit svůj názor, můžete zde