Umění období normalizace
V sedmdesátých a osmdesátých letech se zásadně změnila sběratelská orientace muzea (Středočeské galerie). Zatímco pro šedesátá léta byla příznačná preference modernistických směrů (od kubismu přes avantgardu dvacátých a třicátých let, nonkonformní umění let čtyřicátých až po aktuální tendence let šedesátých), začalo se vedení spjaté s normalizační změnou programově zaměřovat na konzervativnější či tradičnější proudy českého umění. Velkému zájmu se těšily všechny typy realismů, krajinářská tvorba (zde se podařilo získat mnoho cenných přírůstků zejména z období přelomu století), ale i umění tendenční. V této době vznikly ve sbírce mimo jiné i kolekce angažovaného umění padesátých a sedmdesátých let.
Čestmír Kafka
Okna (diptych) (1977-79)
olej, papír, 123 x 314 cm
ČMVU O 1674 / sbírky online
Jiří Kornatovský
Odnikud nikam (1989)
kresba, karton, 220 x 460 cm
ČMVU K 2006 / sbírky online
Zcela stranou však zůstávaly všechny projevy autentického umění, které vznikalo v sedmdesátých a osmdesátých letech mimo oficiální struktury. České výtvarné umění v této nepříznivé době ztratilo možnost konfrontace s uměním evropským, o to výrazněji však čerpalo ze zdrojů domácí tradice. Ve svém celku české umění zintrovertnělo. Vyjadřovalo se mnohem více prostřednictvím skrytých metafor a alegorií. Vznikla zde celá řada nezaměnitelných děl, která obohatila vývoj českého umění o specifickou existenciální příchuť, ať již měla podobu mravně apelativní či absurdně groteskní.
Řada z nich se pak rovněž zabývala výmluvnými tématy ticha, prázdna a bezčasí či tématy agrese a násilí.
Jiří Anderle
Konfrontace (1976)
suchá jehla, papír, 49,5 x 66 cm
ČMVU G 3027 / sbírky online
Pavel Nešleha
Smysly (triptych) (1969)
tužka, papír, dřevo, 107 x 90,5 cm
K 1905 / sbírky online
Před muzeem se tak na počátku devadesátých let vyskytl nový úkol – pokusit se alespoň zčásti rekonstruovat historii umění, kterému se v nepříznivých dobách normalizace podařilo udržet kontinuitu nezávislé umělecké tvorby. Muzeum tak započalo například se sbíráním děl z okruhu fotografického verismu sedmdesátých let, který na jedné straně reprezentuje expresivní poloha v metafoře násilí, bezprostředně reagující na proměnu režimu v díle Pavla Nešlehy, na straně druhé symbolický obraz české beznaděje v díle Theodora Pištěka Český horizont. Začala rovněž vznikat kolekce originální kapitoly českého umění – existenciálně zaměřené figurace reflektující stísněnou atmosféru společnosti z období normalizace (Adriena Šimotová, sestry Jitka a Květa Válovy, Věra a Vladimír Janouškovi, Eva Kmentová, Zdeněk Palcr).
V poslední třetině sedmdesátých let se začala na výtvarné scéně výrazněji prosazovat důležitá generace umělců, jejíž výtvarný názor vyrůstající z nové figurace, grotesky, ale i existenciálně laděné skepse, spjaté s estetikou ošklivosti, velmi účinně promlouval v symbolické rovině o každodennosti reálně socialistického života. Tuto generaci „mravního neklidu“ reprezentují ve sbírce díla Ivana Ouhela, Vladimíra Nováka, Michaela Rittsteina, Petra Pavlíka a Jiřího Sozanského. Do sbírky však také přibyla díla několika originálních osobností zvláštní mezigenerační vrstvy, která se začala prosazovat kolem poloviny osmdesátých let. Jednou z takových osobností je Jiří Kornatovský, jehož monumentální kresba Odnikud nikam (Zapomeň na všechno) patří k nejsilnějším uměleckým výpovědím své doby.
text Alena Potůčková