Umění konce 20. století
Antonín Střížek
Karel Hynek Mácha (1990)
Olej, plátno, 114 x 160 cm
ČMVU O 1537
Jaroslav Róna
Strážce (1987)
enkaustika, plátno, 105 x 150 cm
ČMVU O 1534
Vladimír Kokolia
Ráno (1993)
olej, plátno, 162 x 160 cm
ČMVU O 1667 / sbírky online
Jiří Černický
Biodem (1998)
kombinovaná technika, textil, 180 x 160 cm
ČMVU O 1705
Petr Kvíčala
Z cyklu Slavnostní ubrusy
pro všední den (1993)
akryl, plátno, 200 x 139 cm
ČMVU O 1662 / sbírky online
V druhé polovině 80. let 20. století razantně vstoupila do života nová, postmoderní umělecká generace, která nabídla naší scéně nový, hodnotově nezaujatý, pluralitní pohled na svět, v němž jako by ztratila na významu závažná existenciální témata předcházejícího období ve prospěch svobodného přebývání ve světě minulosti, exotiky a mytologie. Hlavními představiteli této proměny byli členové skupiny Tvrdohlaví, změna se však dotkla celé generace druhé poloviny osmdesátých let. Nová, romantická estetika se odvolávala mimo jiné k příkladu českého symbolismu, k řadě solitérních osobností počátku století a dvacátých let včetně Tvrdošíjných.
Vedle „splácení akvizičních dluhů“ vůči nedávné minulosti začalo muzeum v devadesátých letech reflektovat i svou uměleckou současnost. Usilovalo tak o vytvoření obrazu své doby prostřednictvím výběru reprezentativních děl. Obrazy Jaroslava Róny nadané symbolistními a kubistickými reminiscencemi nás uvádějí přímo do centra estetiky Tvrdohlavých. Romantismus dalšího z Tvrdohlavých, Františka Skály, spočívá v „kouzelnickém“ zacházení s věcmi, které autor vyjímá z dosud netečné skutečnosti, aby je posléze „znovu stvořil“ v převtělení do nové, imaginací ozvláštněné reality.
S prvky historismů a s expresivním jazykem pracují i sochaři Michal Šarše (člen skupiny Corpora) a Ladislav Sorokáč stejně jako malíř Roman Trabura. K historizujícím návratům patří i naivizující výraz malíře jemných ironických idyl Antonína Střížka. Jeho obraz Karel Hynek Mácha z roku 1990 nás nenechává na pochybách, že se nacházíme uprostřed světa romantismu. Do světa estetických návratů v podobě programových exotismů, potažmo folklorismů patří i obrazy Otto Plachta a Petra Kvíčaly.
K postmodernímu proudu cest do minulosti se váže i diptych Vladimíra Kokolii, který nás prostřednictvím „kupkovských, biomorfních variací“ uvádí do mentálních labyrintických prostorů. Kokoliovy obrazy zároveň otevírají vstup do spirituálněji zaměřené části kolekce. Patří sem monumentální obraz Nebeští ptáci od Josefa Žáčka, který využívá elementarizovaného symbolického tvaru. Opozitní tendenci vůči tomuto proudu představují díla, která metaforicky reagují na novou sociální realitu devadesátých let. Vladimír Merta ve svém triptychu v nadsázce glosuje svět peněz, stejně jako Margita Titlová svět magazínových idolů.
Proces integrace české společnosti do mezinárodního dění zesílil v druhé polovině devadesátých let. Samozřejmost existence uprostřed globálního uměleckého světa prokazuje především nejmladší umělecká generace, která se začala prosazovat kolem poloviny devadesátých let. Umělce této generační vrstvy zastupuje v muzejní sbírce multimedialista Jiří Černický, který ve svém Biodemu ztvárňuje originální futuristickou vizi syntetického života. Účinnost jeho objektu vyplývá z drastické konfrontace mezi sladce krásnou formou a znepokojivým obsahem.
text Alena Potůčková