Pohádkové bytosti

15.12.2005 - 5.2.2006

Husova ul. 19 - 21, Praha 1 - Staré Město

Výstava a doprovodná publikace sledují žánr pohádkových motivů ve výtvarném umění na přelomu 19. a 20. století, kdy zobrazování pohádkových a mytologických postav dosáhlo svého vrcholu. Zobrazování těchto bytostí již mělo svou historii spjatou s romantismem v samotném 19. století. Souvislosti se společenským, vědeckým a kulturním vývojem 19. století jsou samozřejmé a logické. Bouřlivé roky 1848 a 1849 rozhýbaly Evropou a způsobily nevídaný kulturní, vědecký, společenský a politický kvas, který na přelomu století vrcholil množstvím protichůdných tendencí.

Byla to krásná epocha, vzkvétající měšťanské civilizace, ale také doba, pro kterou se vžil pojem "krize rozumu." Epocha, v níž člověk a lidstvo objevili tolik nového, více než za předchozí staletí. Zároveň však ztratili tisícileté duchovní jistoty. Časem se projevilo, že na zásadní objevy a proměny nestačila společnost hodnověrně reagovat a nastaly krize civilizace. Sílil vliv nacionalismu, materialismu, darwinismu, marxismu, psychoanalýzy, dekadence... Proti tomu vznikají reakce. Objevují se ideje pantheismu a světového ducha, které vybízejí k symbolickým podobenstvím.

Zpochybňování, znejistění, se projevuje rychlými změnami stylů, hledajícími jistoty v historii. Nový zájem o mytologii, nejprve středomořskou, antickou, později již pohanskou mytologii severní Evropy, přivodil i výskyt bájných a pohádkových bytostí. Vyvstala i potřeba silných, stimulujících, vlastních mýtů, jak ji formuloval Friedrich Nietzsche a jak ji naplňoval svým dílem obdivovaný Richard Wagner. Ve výtvarném umění potom například na výstavě zastoupený Franz von Stuck.

Poznávání nevědomí a jeho souvislost se základními živočišnými pudy ukrytými v lidském projevu, hledání a nalézání skrytých, tajemných, dionýských sil, divošství a pudů, svádělo mnoho umělců k novým výtvarným projevům.

K nejvýznamnějším malířům pohádkového žánru patří Hanuš Schwaiger a Maxmilián Pirner. Pohádkové motivy po přelomu století, v období secese byly mnohem poetičtější, symboličtější. Mezi malíři nejintenzivněji využil symboliky pohádky Jan Preisler. V roce 1902 namaloval několik variant obrazu s názvem "Pohádka." Úpravou Karafiátových "Broučků" vytvořil Vojtěch Preissig jednotný, originální a naprosto moderní styl. Pozoruhodný smysl pro expresivní nadsázku se nejlépe uplatnil u fantaskních a bájných bytostí Ladislava Šalouna. Podobně jako v tvorbě Josefa Váchala či Jaroslava Panušky, úzkost z "nadčlověčích" i mýtotvorných sil je kompenzována jemným smyslem pro humor, ironii a také pohádkovou lyričností.

Výstava dále konfrontuje tuto epochu s naší dobou, přelomem 20. a 21. století. Objevují se překvapivé souvislosti. V českých ateliérech vzniká na přelomu 20. a 21. století velké množství lesních, přírodních bytůstek, případně přímo trpaslíků, pohádkových bytostí a moderních genetických mutantů. Mezi nejvýraznější inspirátory a zakladatele tohoto proudu jistě patří Jan Švankmajer, František Skála ml., Milan Knížák a Kurt Gebauer. V oblasti instalované fotografie potom skupina Bratrstvo.

Můžeme zde nacházet souvislosti s dekadencí konce 19. století, zálibu v primitivismu anebo samozřejmě v pohádce, legendě, mýtu, v hodnotách téměř nadčasových, archaických. Návrat k příběhu se objevuje už v raném díle Michala Rittsteina, Jaroslava Róny, Františka Skály a dalších. Kurt Gebauer výstižně paroduje mýtus, legendu, spojujíc je s kýčem a aktuální dobovou situací. Také u nejmladší umělecké generace je návrat k pohádkám návratem ke své duši, k toužebné vnímavosti dětství. Tedy také k maximální subjektivnosti a intimnosti. Zřejmě tím spíše, čím více se propadá důvěra ve věci veřejné. Jestli je však všeobecně naše doba opět další krizí rozumu, jakou byla doba před sto lety, je načase vzít si poučení z dějin a starat se o dobrý konec pohádky, kterou prožíváme.