Jakub Švéda - Orgmatech

(v rámci výstavního cyklu Alternativy)

15.12.2005 - 5.2.2006

Husova ul. 19 - 21, románské sklepení, Praha 1 - Staré Město

Pohybujeme se navykle v urbanizovaném prostoru, který si konstruujeme v touze po nekomplikující jistotě. Svět se nám skrývá za nesčíslný zástup obrazů zprostředkovaný nejrozmanitějšími médii postindustriální současnosti, které nás na každém kroku provázejí a konejší, že ony samotné jsou tím světem, tou skutečností, kterou ani nemusíme hledat, po níž nemusíme únavně pátrat. Je přeci tu před našima očima. Naše žití nezná tajemství.

I v tomto hluku každodennosti, v tekoucí změti obrazů zahalujících svět se rodí výtvarné umění, které může vrátit našemu zahlcenému dívání opravdové vidění a dát nám přece jen postřehnout jím hloubku tajemství, v němž je existence ponořena. A může tak činit zcela libovolnými prostředky, tedy i těmi, které se zdály být vyhrazeny pouze utilitárním manipulacím s podobou světa, určenými k snadnému vzniku obrazu, který je ovšem v této podobě neprůchodnou přepážkou, konečnou stanicí cesty za níž není nic.

Možná i tady někde pramení stále se vracející nejistota moderního i současného umění ohledně možností tradičního obrazu, který přes toto "znevážení" věkem utilitárních obrazů má sílu nebýt jen konečnou jakéhokoliv poznávání, jakékoliv imaginace, ale naopak provždy otevřenou branou ke skutečnosti, řeckou "neskrytostí".

Z tohoto chrlícího kráteru vizuálních senzací současnosti si volí své vyjadřovací prostředky Jakub Švéda. Pro většinu jeho prací lze přesto použít pro mnohé již tak omšelé označení obraz. Jeho obrazy však nejsou malbou, jak jí rozumí tradice, není tu žádné emotivní, expresívní malířské gesto, tah štětce. Každý jeho obraz jako by na první pohled sugeroval, že je výsledkem sofistikovaných operací, v nich mají hlavní slovo technologie a média postindustriálního světa. Tyto emotivně indiferentní distancující postupy jako by dávaly najevo, že tvorba je výsledkem především racionální rozvahy. Přesto i on sám hovoří o rozkoši z vytváření obrazu, stejné jako při tradiční malbě štětcem, když se vynořuje vždy, přes všechny racionální rozvrhy, dosud netušený tvar, dosud skrytý příběh světa, když se ohlašuje jeho tajemství. A to přeci vždy vzbouzí vzrušení, emoce.

Tvorba Jakuba Švédy se bez obav i bez despektu pohybuje v prostředí soudobého obrazového vábení, německý výraz "Werbung" je tu přiléhavější než námi používané "reklama", ve světě technologií, čipů, karet s elektronicky kódovanými údaji. Prostředky a způsoby reklamy dovedené moderními technologiemi k dokonalosti, bez nápadného, záměrně šokujícího formálního posunu, nebo snad ironizujícího podtónu, Jakub Švéda užívá nikoliv jako reklama k definitivní informaci, jejímž výsledkem je manipulace, ale k naprostému opaku, totiž k otevření prostoru svobodné lidské nejistoty, která objevuje otázku, k otevření průchodu k nezajištěnosti, nedefinitivnosti existence, která může zůstat živá jen ve své neuchopitelnosti.

Přesto, že Jakub Švéda exploatuje ve své tvorbě prostředky, které nabízejí soudobé rozvinuté technologie, prostředky tolik vzdálené štětci a napnutému plátnu, dotýká se jeho tvorba podstatným způsobem přírody, dokonce i přírody obecně chápané nejčastěji jako krajina. Nikoliv však jako místa oddechu, ale jako fundamentu lidského pobytu fatálně ohroženého manipulací lidskou racionalitou oproštěnou od souřadnic a vazeb novověké historické humanity. Toto napětí roztržené lidskosti je nepochybně zdůrazněno autorem užitými netradičními prostředky a materiály. Jako by dílo nevznikalo zásahem lidské ruky a z lidské empatie, ale pouze programováním počítače.

Tyto, přes svoji "technologičnost" stále ještě obrazy, zřetelně poukazují ke Švédovu zájmu o fenomén světla. Světla, které je energií nesoucí naši schopnost vidět a uvidět, energií, která nám toto vidění světa také může odejmout svou neproniknutelnou září, světla, které je hranicí rozdílných podob světa, odlišných kosmů. Na rozdíl od obrazu, byť ne tradičně malovaného, který zaklíná světlo ve viditelném statickém záznamu rozložené energie, tedy spektru barev, pracují objekty Jakuba Švédy s jinou podobou světla. I v tomto případě je snad možné s vědomím malé nepřesnosti označit tyto objekty za obrazy. Nicméně, zprvu se jejich plocha jeví jako poněkud nezřetelná, zastřená kompozice technického výkresu. Ovšem jen do té doby, než se objekt rozzáří vnitřním světlem, které odhalí síť piktogramů a povědomých technických znaků a symbolů. Objekty sice vyzařují světlo, ale jen slabě osvětlují prostor, v němž se ocitly. Jejich specifická technicistní krása, která jako by se tiše odvolávala ke vzpomínce na čirou radost z výtvarnosti, z plochy barvy a z tvaru třeba v Matissově díle, spíše vtahuje za plochu obrazu, která se tak ukazuje jako rozhraní paralelních světů, jako brána jiné, svou neznámostí možná ohrožující reality.

Vnitřním světlem zářící obrazy-objekty se v poslední době proměňují ve vysoké, štíhlé stély, nebo totemy, nesoucí záhadné nápisy, záznamy či snad vzkazy. Jako by se, přes svou strohou, exaktní formu hlásící se k soudobým postindustriálním technologiím vynořily z předhistorie, kdy umění uměním nebylo, ale bylo magií, zaklínáním, obřadem oslovujícím mocnosti člověka přesahující.

Formy obrazových kompozic světelných objektů Jakuba Švédy nejsou vyhrazeny pouze jim a nejsou výtvarnou libovůlí. Vlastně nás obklopují všude, jsou to zlomky, parafráze, transpozice všeprostupující vizuální informace a orientace dnešní technologiemi, tedy i technologií moci, usměrňované každodennosti. S tímto tématem pracoval Jakub Švéda v řadě obrazů svou formou přímočaře sugerujících karty takřka doslova dirigující současné lidské praktikování, snad dokonce veškeré lidské konání. Jako by bez karty platební, kreditní, zákaznické, bonusové, firemní ani nebyl život, dokonce jako by byl zaklet pouze v nich.

Ačkoliv Jakub Švéda označil jedno svoje dílo jako TECHMATORG, tedy "technologie matoucí organismus", jeho intensivní, empatická tvorba hovoří nejspíš o ORGMATECHu, tedy o "organismu matoucím technologii", o člověku, který ještě neztratil svůj svět. Max Dvořák se jistě nemýlil, umění je projevem ducha, byť třeba dnes finalizováno i bez doteku ruky.