Václav Špála

Václav Špála
Skalnatá stráň, 1918
ČMVU O 488 / sbírky online


Václav Špála
Pradleny, 1919
ČMVU O 277 / sbírky online


Václav Špála
Dubrovník, 1919
ČMVU O 24 / sbírky online

Vybraná díla ze sbírek českých galerií

Husova ul. 19 - 21, Praha 1 - Staré Město

Život a tvorba Václava Špály jako by ztělesňovaly dějinotvorný příběh jedné celé generace českých umělců. Jeho tvůrčí dráha vychází z domácích kořenů, prochází okouzlením zakladatelskými osobnostmi evropské moderny, ale především zůstává od začátku do konce věrná vlastním zásadám a ryze osobním výtvarným předpokladům.

Věřil, že obraz nemá být pouhým opisem světa, ale svébytným, aktivně vytvořeným organismem. Slovy autora samotného: "Neděláme podobu světa, spíše oslavu a podobenství jeho."

U Špály je nejzřetelnější jeho hledání vlastních způsobů znázorňování tohoto podobenství světa i přes to, že spolu s dalšími příslušníky takzvané české kubistické generace těží z intenzivních vjemů z průkopnického projevu takových osobností, jako například z Picassa, van Gogha, Gauguina a Cézanna, jejichž tvorba přináší radikální přehodnocení stavebných prvků obrazu a osvobození barvy od její historické naturalistické úlohy. Pro Špálu znamenala nová cesta lyrickou, veskrze osobitou interpretaci kubismu, která se nezabývá ani formálně kompoziční problematikou francouzské školy ani existenciální tématikou české kubo-expresionistické polohy, ale na základě rázné, spíše citově založené tvarové redukce a zářivého barevného schématu předkládá obraz jako hold smyslovému životu.

Špálovi byla v jeho bytostném upřednostňování čistě lidského momentu před programově vymezenými problémy tvaru či obsahu spíše předurčena spřízněnost s jeho svébytnými souputníky ze skupiny Tvrdošíjních, s Josefem Čapkem a Janem Zrzavým, než s programem ortodoxní kubistické ideologie Skupiny výtvarných umělců v čele s Emilem Fillou.

Období zhruba od roku 1913 do roku 1918 představuje etapu plného rozkvětu Špálova výkladu kubistické řeči, charakterizovanou pevnou, až sochařsky vymezenou obrazovou stavbou a zjednodušenou paletou živelných barev, především červené, modré a bílé. Jak již bylo mnohokrát poznamenáno, Václav Špála se tu zdá být básníkem barev, který svou oblíbenou škálu uplatňuje jako poetickou, elementární hmotu, jako povrch, strukturu i symboliku zároveň.Ve své důraznosti a živosti podává Špálův malířský rukopis výmluvné svědectví o jeho angažovaném a smyslově nabitém vztahu ke konkrétnímu světu kolem něj.

Výstava "Václav Špála (1885-1946) - Vybraná díla ze sbírek českých galerií" soustřeďuje v několika desítkách prací široký pohled na životní tvorbu tohoto mimořádně činorodého autora, nikoliv ve vyčerpávající retrospektivní podobě, ale v intimnější konfrontaci, která tak snad ještě věrněji odpovídá duchu jeho povahy. Stručně sleduje vývoj jeho obrazové řeči od doby tvůrčího dospívání, doprovázené klasickými znaky "hltavého vstřebávání" čerstvých vlivů a neklidného hledání vlastních odpovědí (Vila v Dubrovníku, 1908, Vlastní podobizna ve žlutém klobouku, 1909), přes zásadní přehodnocující poučení z kubismu, které pak zanechalo trvalé stopy v jeho díle (Dívčí akt, 1912, Procitnutí, 1913), volnou etapu vzájemného souznění členů "Tvrdošíjných", v níž vyzní osa Špála-Čapek obzvlášť souzvučně (Tři ženy u vody, 1919, Harlekýn a Kolombína, 1920), až po období autorova zrání, zasvěcené s neutuchající intenzitou především přírodě v její makro- (Krajina u moře, 1923, Vltava u Červené, 1927) i mikro-interpretaci (Kytice, 1928, Zátiší s ovocem, 1937).

Tato prezentace si bez nároku na "definitivnost" či "objevnost" pro českého milovníka umění - nikoliv však zahraničního, pro nějž zatím Václav Špála zůstává skrytou veličinou evropského významu - klade za cíl nově přiblížit několik aspektů "v kauze Špála", a to jak v rovině jeho ryze osobní tvůrčí totožnosti, tak i v rovině obecné úlohy "tvůrce".

Premiéra výstavy byla zrealizována v Galerii výtvarného umění v Chebu.