Jan Měřička

Při zemi (v rámci výstavního cyklu Alternativy)

13.10.2004 - 28.11.2004

Husova ul. 19 - 21, románské sklepení, Praha 1 Staré Město

"Zapomenutí je onou temnou stránkou, na niž Paměť píše z paprsků světla své znaky, jež činí čitelnými; kdyby tam nebylo nic jiného, než světlo, nedalo by se na té stránce přečíst nic, stejně jako kdyby na té stránce nebylo nic jiného, než tma.
Thomas Carlyle, 1833

Liberecký výtvarník Jan Měřička (1955), laureát prestižní Ceny Vladimíra Boudníka z roku 2000, k nám ve své grafice, instalacích a autorských knihách na pomezí klasické knihy a objektu pomocí metafor promlouvá o vyvstávání organické existence odněkud z temných hlubin.

Jeho dílo jako by se nečekaně vynořovalo z ponorného toku věčné přírodní cykličnosti s jejím zrozením, růstem, zánikem a rozkladem na prvotní stavební prvky. Představuje jakousi energii, která spojuje vše, od nepatrného pohybu buněčného života až po nejmohutnější architektonické stavby lidského úsilí, do jednoho celistvého útvaru. Zde, v této pomyslné aréně, pociťujeme vzájemný dotek bezčasí, nebo lépe řečeno pozvolného nadosobního tempa historického proudění, s aktuálním pomíjivým okamžikem. V konfrontaci s tušenou propastí lidského zapomínání či nebytí je pak náš současný svět s jeho momentálními prioritami a měřítky vržen do poněkud jiného světla. Začínáme tak chápat, že samotné trvání lidského vědomí má svou velkou, zranitelnou a ničím nenahraditelnou hodnotu.

Tvorba Jana Měřičky se z kontextu současného českého umění vymyká tím, že má stejně blízko k novým elektronickým postupům jako k tradiční rukodělné grafice. Z originálního spojování "hmatové" vlastnosti papírové hmoty s odhmotněnou symbolikou světla vzniká jakési "totální" svědectví lidských smyslů, obsahující celou šíři vjemů od prvotního tápání v prostředí tušeného strachu až po jemné, osvětlené impulsy duchovní reflexe. Nelze tu v žádném případě mluvit o uzavřeném uměleckém artefaktu, ale o živelně cítěném konceptu, který se před námi vyjevuje ne jako "dílo", ale jako obtížně definovatelná "přítomnost", jež v sobě nese velké množství významů, vztahujících se k příběhu lidstva.

Zobecněný smysl autorova poselství najdeme například v příznačném názvu grafiky, oceněné na Mezinárodním trienále grafiky Krakov 2000: "Otisk civilizace". Ať už v podobě komorního tisku či velkorysé instalace nás Měřička neustále provází po cestách vedoucích nejasnou vnější krajinou dějinného hnutí a zároveň vnitřní krajinou lidského mozku.

Pod názvem "Při zemi" představuje autor své nejnovější autorské prostředí, ve kterém tvůrčí výpověď vstupuje do svébytného dialogu s historickou, kulturní a především lidskou podstatou místa, v němž se nachází. Autor zde jemně přepisuje půdorys románského sklepení rastrem pravidelných polí, překrývajících celou plochu podlahy. Vrstvením a rozčleňováním téměř živočišně živé papírové hmoty nás nutí přestoupit do jiného terénu, v němž jsou základní orientační body zpochybňovány, jako kdybychom v čase a prostoru ztráceli půdu pod nohama. Tímto procesem překrývání nás autor možná upozorňuje právě na to, že nesmíme svou časem a místem určenou polohu považovat za samozřejmost, ale že nevědomě stojíme na neviditelné křižovatce skrytých, avšak stále vlivných souvislostí, sahajících daleko do hlubin kulturní paměti. Jan Měřička ukazuje ve své práci pomocí archetypické symboliky, vztahující se k vymezování lidského obydlí a k rituálům v něm vykonávaným, mnohdy zasutá, ale mocná pouta mezi minulostí a současností, mezi společným osudem člověka a individuálními složkami lidské mysli.